Tato kočka patří k velmi starým plemenům. Existují dvě verze vzniku. První hovoří o tom, že se norské lesní kočky vyvinuly z angorských koček, které se do Skandinávie dostaly v 16. století. Druhá verze tvrdí, že byly do Norska dovezeny už okolo roku 1000. Jejich vlastí je údajně oblast Malé Asie, protože jejich zabarvení je neobvyklé pro evropské kočky, ale na druhou stranu velmi podobné s tureckými kočkami. Organizací FIFé byla norská kočka uznána roku 1912. V 70. a 80. letech se rozšířila do celého světa.

Charakter

Norská lesní kočka se chová velmi vřele ke své rodině, ale k cizím lidem bývá poněkud chladná. Má klidnou, trpělivou a vyrovnanou povahu. Málokdy je plachá a samotářská. Je hodně samostatná a nezávislá. Po předcích zdědila odvahu a neohroženost. Také si bez problémů zvyká na nové situace. Vyžaduje svůj osobní prostor a jistou dávku svobody. Úporně si chrání svoje teritorium a i po skoro tisíci letech je stále skvělou lovkyní. Kočky, které mají přístup k vodě, prý pořád ještě dovedou rybařit.

Vzhled

Norské kočky se musely přizpůsobit drsným skandinávským podmínkám. Byly nuceny lovit a lézt po stromech, díky čemuž jim dodnes zůstaly silné drápy. Srst má dobře vyvinutou podsadu, které je měla za úkol chránit před silnými mrazy. Svrchní srst je polodlouhá, hustá a nesmáčivá. Díky tomu je schopná vydržet teploty v rozmezí +30°C až -40°C. I přes svoji statnou postavu a velitelské vzezření stále působí elegantně. Svým vzhledem připomíná rysa. Tyto velké kočky váží 3 až 9 kg.

Standard plemene

Norská lesní kočka musí mít dobře stavěnou kostru se silným osvalením. Standard vyžaduje robustní a velké tělo s dlouhýma zadníma nohama. Tlapky jsou široké a kulaté. Hlava tvoří trojúhelník s ostrými rysy, díky čemuž kočka působí ostražitým dojmem. Oči mají být velké, kulaté a posazené mírně šikmo. Uši jsou zašpičatělé se štětičkami. Ocas je stejně dlouhý jako tělo a nápadně huňatý. Na hrudi jí bohatá srst tvoří límec a dlouhé chlupy na zadní straně zadních končetin vytváří kalhotky. Límec a kalhotky se nevyskytují v letních obdobích. Na tvářích jí narůstají licousy. Jednobarevná srst je povolena pouze v přírodních barvách (krémová, červená, želvovinová, černá, modrá a modřeželvovinová). Jsou možné tři kresby: tygrování, mramorování a tečkování. Nepřipouští se skořicové, plavé, čokoládové a lilové zbarvení a barvy s odznaky. Jako vada se bere příliš jemná stavba těla, malé uši nebo krátký ocas, suchá a zplstnatělá srst.

Základní péče

Pro norskou lesní kočku je hlavně důležitý výběh a možnost vybít si energii. Nejvhodnější je, když má možnost se proběhnout po zahradě, ale také se může vyřádit na různých prolézačkách. Péči o srst je nutné věnovat pozornost hlavně v době línání. Po zbytek roku se musí aspoň jednou nebo dvakrát týdně vykartáčovat. Na límci a ocasu by se mělo postupovat zvlášť opatrně, aby se nepoškodila dlouhá srst. Před výstavou se nesmí koupat, protože by její srst ztratila svou nesmáčivost.