Knírač střední je plemeno psa, od kterého se postupně vyšlechtil: Knírač velký a Knírač malý.

Původ a historie

Střední knírači patří mezi stará plemena psů. Víme, že plemeno je původem z Německa, kde se postupně vyvinulo z hrubosrstých pinčů střední velikosti. Už na středověkých obrazech a rytinách nacházíme vousaté a štětinaté psy, kteří by mohli patřit k předkům kníračů. Tito psi hlídali statky, doprovázeli formany a chytali ve stájích krysy a velké myši, proto získali někde stále užívané jméno stájový pinč. První počátek cíleného chovu vidíme na konci 19. století. Tehdy samozřejmě knírači vypadali jinak než dnes. Na kníračích se mimo jiné hodnotila hebká srst, jiní zase upřednostňovali dlouhou teriéří hlavu. V novodobé historii se střední knírači používali jako služební psi, hlídači a prostě jako společníci. Postupem času se cílenou miniaturizací vyvinuli malí knírači, kteří jsou stejně jako knírač velký samostatným plemenem.

Vzhled

Střední knírač je středně velký pes, stavba těla je kvadratická, to znamená, že výška v kohoutku zhruba odpovídá délce těla. Fena může být v trupu mírně delší. Zvíře je podsadité, houževnaté, dobře osvalené, ne štíhlé nebo naopak těžkopádné. Hlava se silnými čelistmi je nápadná mohutným vousem, u vynikajících kníračů dosahujícím až k úrovni prsou, a dlouhým obočím zakrývajícím oči. Nosní houba je poměrně velká, černá. Oči kulaté, mají být co nejtmavší. Uši je u nás zakázáno kupírovat, pak jsou klopené, trojúhelníkovité, špičkami přilehlé k lícím. Krátký, rovný, silný krk, hrudník má dosahovat až k loktům. Břicho je mírně vtažené, záda se lehce svažují k ocasu, mají být rovná. Ocas se většinou kupíruje na dva či tři články, někteří majitelé ho nechávají dlouhý; pak může dosahovat značné délky nebo se dokonce zakrucuje. Prsty jsou krátké, tlapka kočičí, uzavřená, drápy tvrdé, čistě černé. Srst knírače je hrubá, hustá, drátovitá, s hustou podsadou a dobře přiléhajícími pesíky, pouze na nohách může být jemnější. U středních kníračů je barvy pepř a sůl nebo černá. Je žádoucí, aby zbarvení bylo bez barevných příměsí. Černý knírač má být leskle černý, často se vyskytne načervenlé zbarvení vousu a obočí, které je na závadu. Tento nadbytek pigmentu není pro knírače typický, černí knírači mají více zdravotních problémů. Barva pepř a sůl patří k nejpůvodnějším zbarvením psů, je typická pro vlky, tzv. aguti-zbarvení. Dojem pepře a soli vzniká pravidelným střídáním pigmentované a nepigmentované části chlupu, který pak vypadá jako dikobrazí osten. Žádoucí je co nejhomogennější rozložení, ale většina psů má po těle rozložena tmavší a světlejší místa, např. tmavší masku a světlejší bradku, která dává psovi žádoucí neohrožený výraz.

Povaha

Střední knírači jsou nebojácní, velmi temperamentní psi s osobností. Vynikají značnou inteligencí a lze je výborně vycvičit jako psy služební, lavinové, asistenční a obranáře. Knírači ovšem bývají dosti tvrdohlaví a celý život nepřestanou soupeřit o vůdčí místo ve smečce (v rodině), proto je vhodné, aby jejich majitel měl již nějaké kynologické zkušenosti a dokázal nesmlouvavě svému knírači vymezit hranice, za které pes nesmí, aby se z normálně poslušného zvířete nestal nezvladatelný domácí tyran, kdy se stává z běžného česání nebo veterinární péče „rodeo“. Správně vedený knírač bude celý život veselým, hravým zvířetem, které majitele poslechne i na pouhý pohled a miluje svou rodinu až za hrob. Mnoho kníračů si rádo hraje s dětmi, přesto je do rodiny s malými dětmi vhodnější doporučit jiná plemena.

Péče

Péče o knírače není nijak zvlášť náročná. Pes se cítí dobře v bytě i na zahradě a není pro něj třeba vymýšlet zvláštní zábavu jako pro chrty, ani nebude shánět do houfu děti či slepice jako pastevecká plemena. Knírač je nadšen z běžných procházek s majitelem, pokud je mu dána volnost, aby mohl uspokojit svou zvědavost a touhu po kontaktu s jinými psy. Pro tyto psy je vhodná např. soutěž agility. Ovšem jako teritoriální pes bude ohlašovat bouřlivým štěkotem každého kolemjdoucího a občas může podlehnout svému původu a bude se snažit pochytat všechny myši v okolí, přičemž do svých aktivit zahrne vše od velikosti pavouka do velikosti kočky. Knírač se pravidelně češe a po každém krmení by mu měl být umyt a pročesán vous. Samotného psa není třeba koupat, pokud není vyloženě špinavý, pak ovšem stačí opláchnout ho čistou vodou. Pokud pes rád plave, není třeba mu v tom bránit. Knírači se několikrát ročně trimují a pokud si to majitel přeje, může nechat knírače v létě ostříhat. Úpravu na výstavy je pro začínající chovatele jednodušší nechat na zkušenějších nebo na specializovaných salónech. Úprava kníračů v Evropě a USA se trochu liší.

Zdraví

Knírači patří obecně mezi odolné psy. Vzhledem k tomu, že knírači nebyli nikdy módní rasou, nedocházelo k nadprodukci nekvalitních štěňat a plemeno středních kníračů není zatíženo žádnou významnou vadou, jak známe u plemen jiných. I vůči běžným psím nemocem jsou knírači poměrně odolní. U středních černých kníračů v posledních letech dochází z ne zcela jasných příčin ve vyšším věku ke karcinomu zadních tlapek, který, není-li včas léčen, vede ke smrti psa. Střední knírači se dožívají 15—16 let, černí knírači o něco méně.

Chov

Feny středních kníračů hárají obvykle dvakrát ročně, poprvé mezi 9—12 měsíci. Vrhy bývají početnější. Vhodný čas pro odběr štěněte je od 7. týdne. Mladá štěňata si dobře zvykají a rychle se učí.