Ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii), známý též jako tasmánský čert, je jediným žijícím druhem rodu Sarcophilus a od vyhubení vakovlka roku 1936 i největším žijícím dravým vačnatcem. Vzhledem připomíná malého, ale nadměrně svalnatého a zavalitého psa. V současné době již žije pouze v Tasmánii, jeho kosterní pozůstatky však lze nalézt prakticky po celé Austrálii (na australské pevnině vyhynul zhruba 400 let před příchodem prvních evropských osadníků v roce 1788). Charakteristickými znaky jsou černá srst, velmi hlasitý hlasový projev a dravý způsob příjmu potravy. Je to zpravidla samotářské zvíře, ačkoli u potravy se jich schází více. Má dosti neoprávněnou pověst zákeřného a extrémně zuřivého zvířete, nicméně faktem je, že ve stresujících podmínkách či zahnáno do kouta dokáže, jako každé zvíře, opravdu zuřivě a nesmiřitelně bojovat. V Tasmánii, kde na ně lidé pohlíželi jako na škůdce domácích zvířat, byli hubeni až do roku 1941, kdy je vláda začala chránit. Na konci 90. let 20. století se mezi nimi rozšířila rakovina tváře, která velmi snížila a nadále snižuje jejich populaci; proto je od května 2008 považován za ohrožený druh a vláda začala s programy na snížení dopadu této nemoci.

Systematika

Přírodozpytec George Prideaux Robert Harris (1775 - 1810) je autorem prvního popisu tohoto zvířete, který pochází z roku 1807. Jím použité jméno bylo Didelphis ursina. V roce 1838 došlo k přejmenování na Dasyurus laniarius (autorem byl Richard Owen), až nakonec po svém přeřazení do rodu Sarcophilus druh dostal jméno Sarcophilus harrisii, neboli "Harrisův milovník masa" (autorem je Pierre Boitard). Pozdější revize systematiky, publikovaná roku 1987, se pokusila o změnu jména na Sarcophilus laniarius, ale vědecká obec toto přejmenování nepřijala pro příliš malý počet fosílií, takže jméno S. laniarius nadále přináleží toliko fosilnímu druhu. Fylogenetická analýza ukázala, že jeho nejbližším příbuzným jsou kunovci a rovněž blízkým, ač ne tak blízkým příbuzným, byl vakovlk.

Popis

Ďábel medvědovitý je největším žijícím vačnatcem Tasmánie. Má zavalité tělo, velmi silně osvalené, velkou hlavu a ocas dosahující asi poloviny délky těla. V ocasu si také vytváří zásoby tuku, pročež podle hubeného ocasu se dá často poznat, že je zvíře nemocné. Jeho přední nohy jsou o kousek delší než zadní, což je pro vačnatce netypické. Na krátkou vzdálenost vyvine rychlost až 13 km/h. Srst je zpravidla černá, časté jsou bílé skvrny nebo pruhy na hrudi a zadku. Samci jsou větší než samice. Průměrná délka těla samce je 65,2 cm, délka ocasu 25,8 cm, váha 8 kg. U samic jsou tyto hodnoty 57 cm, 24,4 cm, a 6 kg. Průměrná délka života v přírodě je odhadována na šest let, v zajetí mohou žít o něco déle. Z obličejové části a z vrcholku hlavy vyrůstají citlivé hmatové vousy, které pomáhají zvířeti lokalizovat ve tmě kořist, jakož i jiné příslušníky druhu. Při rozrušení dokáže vylučovat silný zápach srovnatelný se skunkem. Ačkoliv dominantním smyslem je sluch, má rovněž výtečný čich. Poněvadž loví v noci, zdá se, že vidí černobíle. Právě ve tmě nejlépe vidí hýbající se objekty, vidět nehybné předměty jim činí potíže. Analýza síly stisku čelistí savců prokázala, že v poměru mezi silou skusu a velikostí těla má právě ďábel medvědovitý největší relativní sílu v čelistech mezi všemi žijícími savci. Sílu stisku je nutno připsat v poměru k tělu veliké hlavě. Má jedinou sadu chrupu, který během života stále pomalu roste.

Rozmnožování

Samice se začnou rozmnožovat po dosažení sexuální zralosti, zpravidla v druhém roce života. Od toho okamžiku jsou plodné jednou ročně. Páří se v březnu, na skrytých místech, jak ve dne, tak v noci. Samci bojují o samice, které se následně páří s dominantním samcem. Nejsou monogamní, takže samice se může pářit s více samci, pokud je samec občas nehlídá. Po 21 dnech březosti se rodí 20 – 30 mláďat, z nichž každé váží 0,18 – 0,24 gramu. Po narození začne tuhý boj o to, kdo se z vagíny dostane do kapsy. Jakmile se do kapsy dostanou, zůstanou přisátá na bradavce dalších 100 dní. Protože se kapsa (stejně jako u vombata) otevírá dozadu – ďábel medvědovitý totiž skvěle hrabe, proto nesmí být kapsa otevřená dopředu, kdy by hrozilo zanesení hlínou – je pro samici kontakt s mláďaty obtížný. Navzdory velkému počtu mláďat má samice pouze čtyři bradavky, takže v kapse nikdy nejsou více než čtyři mláďata; jak samice stárne, mláďat ve vrhu ubývá. Přežívá více samic než samců. V kapse je vývin mláďat rychlý. V 15. dni jsou viditelná ouška, v 16. oční víčka, v 17. vousky a ve 20. rtíky. Srst narůstá od 49. dne a nejpozději 90. den jsou plně osrstěná. Krátce po nárůstu srsti, mezi 87. a 93. dnem, se otvírají oči, a po 100 dnech dovedou mláďata pustit bradavku. Ve 105. dni opouštějí kapsu, váží zhruba půl kilogramu a vypadají jako zmenšené kopie rodiče. Na rozdíl od klokaních mláďat se do kapsy nevrací; místo toho zůstávají další tři měsíce v noře, kterou opouštějí nejprve mezi říjnem a prosincem, až se nakonec od ledna stanou plně samostatnými. Samice netráví výchovou potomstva pouze šest týdnů v roce.

Rozšíření a chování

Ďábel medvědovitý žije po celé Tasmánii ve všech habitatech, včetně okrajů měst. Nejraději mají suché sklerofylní lesy a pobřežní lesíky. Jsa soumračným a nočním lovcem, dny přečkává v hustých keřích nebo v noře. Mladí jedinci dokáží šplhat na stromy, ale jak stárnou, narůstající váha jim to znesnadňuje. Jedná se o samotářské zvíře netvořící smečky. Jejich teritorium má rozlohu 8 – 20 kilometrů čtverečních, a u jednotlivých zvířat se může dosti překrývat. Rádi plavou; plaváním pod vodou unikají nebezpečí. Ačkoli dokáží ulovit i menší druhy klokanů, většinou využívají příležitosti a více než ulovená zvířata požírají mršiny. I když jeho oblíbenou kořistí je vombat, požírá všechny malé domorodé savce, domácí zvířata (i ovce), ptáky, ryby, hmyz, žáby a ještěry. Jejich strava se velmi liší podle obývaného místa. Průměrně denně sežerou asi 15% toho kolik sami váží, ale pokud se naskytne příležitost, dokáží sežrat až 40% toho co sami váží během půl hodiny. Mršiny likvidují kompletně; požírají i kosti a srst – tím si získávají náklonnost farmářů, protože rychlost, s níž v jejich tlamách mizí mršiny, zabraňuje rozšíření hmyzu, který by jinak mohl ohrožovat jejich chovy. Požírání kořistí je pro toto zvíře společenskou událostí – chraptivý hřmot a poštěkávání až dvanácti jedinců, kteří se mohou sejít u jedné mršiny, se často nese několik kilometrů daleko. Studie identifikovaly dvacet různých pozic zaujímaných při přijímání potravy, mezi nimi i jejich slavné, hrůzostrašně vypadající zívání, a jedenáct odlišných zvuků používaných ke komunikaci během krmení se. Dominance je vyjadřována právě těmito postoji a zvuky, ačkoli boj se občas strhne. Nejagresivnější jsou dospělí samci, a jejich těla často nesou jizvy po bojích o jídlo nebo samici.

Ochrana druhu

Poté, co s příchodem člověka na australské pevnině vyhynuli velcí masožraví vačnatci, byla Tasmánie jejich posledním útočištěm. Přežily ale pouze nejmenší a nejpřizpůsobivější druhy. Ještě před 600 lety (to jest 400 let před příchodem Evropanů) je ďábel medvědovitý fosíliemi doložen ze západu státu Victoria. Jejich vyhynutí je přičítáno psu dingo a lovu (jejich lebky bývají nalézány v kuchyňských odpadcích domorodců). V roce 1912 byl sice jeden jedinec usmrcen asi 90 km od Melbourne, s největší pravděpodobností se však jednalo o uprchlíka z domácího chovu; o jejich možném přežití na kontinentu se nicméně stále vedou debaty. Na Tasmánii, kam se dingo nikdy nedostal, draví vačnatci prosperovali až do příchodu Evropanů. Osud postihnuvší vakovlka je dobře znám; ďábel medvědovitý byl ovšem také ohrožen. První osadníci jedli jejich maso, jehož chuť popisovali jako podobnou telecímu. Protože však věřili, že navíc ohrožuje jejich domácí zvířata, od roku 1830 se za každého jedince zabitého na obdělávané půdě vyplácela prémie. Za sto let se druh kvůli pastem a jedům ocitl na pokraji vyhubení. Po úhynu posledního vakovlka v roce 1936 bylo toto nebezpečí rozpoznáno a o pět let později se druh stal zákonem chráněným, což jeho populaci umožnilo pomalu se vzpamatovat. V zaznamenané historii se objevují dvě obrovská snížení populace: 1909 a 1950, obě zřejmě zaviněná nějakou epidemickou chorobou. Současná populace se odhaduje na deset až sto tisíc kusů, podle údajů tasmánského ministerstva je počet dospělých kusů dvacet až padesát tisíc kusů. Hamish McCallum, jeden z vědců vedoucích výzkum současné epidemie rakoviny tváře odhaduje stav mezi dvaceti až pětasedmdesáti tisíci kusy.

Rakovina tváře

Poprvé zaznamenána v roce 1995, rakovina tváře ďábla medvědovitého (devil facial tumour disease, DFTD) pustoší jeho současnou populaci. Došlo k dvaceti- až padesátiprocentnímu snížení počtu kusů, zasaženo je až 65 % Tasmánie. Úmrtnost je 100%, smrt nastává po několika měsících vyhladověním zvířete. Původně byl druh veden jako zranitelný (tasmánským výnosem z roku 1995, australským z roku 2006). IUCN původně vedla tento druh jako málo dotčený (1996), nyní už je druh veden jako ohrožený (od května 2008). Divoká populace je monitorována kvůli mapování výskytu této choroby. Monitorování zahrnuje odchyt zvířat a opakované návštěvy lokalit. Výzkum zatím probíhá příliš krátce na to, aby se zjistilo něco jiného, než že krátkodobý dopad je hrozný. Cílem je zjistit, zda se populace dokáží vzpamatovat. Rovněž se z lokalit přemisťují již nemocní jedinci; terénní pracovníci doufají, že tímto opatřením pomohou ostatním jedincům dosáhnout let, kdy se budou moci rozmnožit.

V kultůře

Ďábel medvědovitý je nyní zvíře v Austrálii nesmírně populární; je symbolem Tasmánské správy národních parků a ochrany přírody. Existuje i klub australského fotbalu pojmenovaný po tomto zvířeti. Jako jedno ze šesti zvířat se objevil na jubilejní sadě dvousetdolarových mincí ražených v letech 1989-1994. Je to zvíře milované turisty, jak domácími, tak těmi ze zahraničí. Díky své jedinečné povaze se objevuje v mnoha dokumentech a vědeckopopulárních dětských knihách. I u nás je známý "Taz" z kreslených seriálů "Looney Tunes", ačkoliv jeho chování je skutečnému zvířeti podobné převážně jen hlučností a apetitem. Původní pověsti o zuřivosti pocházejí zřejmě od bílých osadníků a od objevitele druhu, který napsal: "Zdají se nezkrotně divocí a vydávají hlasité štěkavé vrčení". Tento popis je ovšem rázem postaven do správného světla, pokud si přečteme dodatek, že vědec držel pár zvířat "po celou řadu měsíců připoutaná k sobě v jedné kádi"! Zkušenosti však ukazují že jak mladí, tak staří jedinci (z odchytu) se snadno ochočí. Ďábel medvědovitý nesmí být ze země vyvážen, proto je k vidění pouze v australských zoo. Poslední známý jedinec chovaný mimo Austrálii uhynul ve Fort Wayne’s Children’s Zoo v roce 2004. Jedinou výjimku tvoří pár zaslaný kodaňské zoo při příležitosti narození prvního syna dánského korunního prince Frederika a jeho ženy Mary, která je z Tasmánie.