Žralok bělocípý (Carcharhinus albimarginatus) je velký druh žraloka z čeledi modrounovitých. Vyskytuje se v tropických vodách Indického a Tichého oceánu, často se vyskytuje kolem ostrovů a korálových útesů. Dokáže se potopit do hloubky nejméně 800 metrů. Žralok bělocípý je podobný žraloku spanilému (Carcharhinus amblyrhynchos), je však větší a objemnější a lze jej odlišit podle bílých lemů na ploutvích. Dosahuje maximální délky 3 metry. Žralok bělocípý je agresivní a silný druh žraloka, živí se širokou škálou kostnatých ryb, menšími druhy žraloků a hlavonožci. Při soubojích o potravu s jinými druhy žraloků z čeledi modrounovitých často poraní i větší jedince. Stejně jako ostatní druhy žraloků z této čeledi je živorodý, samice rodí v létě 1 až 11 mláďat. Tento pomalu rostoucí druh žraloka je loven pro své maso, ploutve, kůži, chrupavku, čelisti a zuby. Pokles jeho populace vedl k tomu, že jej Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) označil za téměř ohrožený druh. Žralok bělocípý je považován za druh pro člověka potenciálně nebezpečný.

Klasifikace a vývoj

Žralok bělocípý byl původně popsán v roce 1837 jako Carcharias albimarginatus německým přírodovědcem Eduardem Rüppellem v díle Fische des Rothen Meeres (Ryby Rudého moře). Název byl později změněn na aktuálně platné Carcharhinus albimarginatus. Přívlastek je odvozen z latinského albi (bílý) a marginatus (lemovaný). V roce 1960 byl v Ras Mohammed v Rudém moři chycen 103 cm dlouhý jedinec, který byl označen za typický vzorek. Na základně podobností morfologie, tvaru zubů aj. určil v roce 1982 Jack Garrick žraloka spanilého za nejbližšího příbuzného bělocípému žraloku. Tento výklad byl v roce 1992 potvrzen na základě dalších analýz Laverym.

Výskyt a rozšíření

Žralok bělocípý je široce, ne však rovnoměrně, rozšířen v tropických vodách Indického a Tichého oceánu. V západní části Indického oceánu se vyskytuje tento druh od Rudého moře po Jižní Afriku včetně Madagaskaru, Seychel, atolu Aldabra, Mauricia a souostroví Čagos. V západním Pacifiku je výskyt tohoto druhu žraloka potvrzen od pobřeží jižního Japonska k severním břehům Austrálie včetně Tchajwanu, Filipín, Indonésie, Nové Kaledonie, Guamu, Palau, Šalamounových ostrovů, Marshallových ostrovů a Tahiti. Ve východním Pacifiku se vyskytuje od Baja California k Britské Kolumbii, Kokosovým a Galapážským ostrovům. Není potvrzená jeho přítomnost v Mexickém zálivu a Karibském moři. Žraloci bělocípí vyhledávají kontinentální a ostrovní šelfy a hloubky od 30 do 800 metrů. Nejčastěji se vyskytují kolem izolovaných ostrovů a korálových útesů. Mladí jedinci tráví čas v pobřežních mělčinách nebo lagunách, zatímco dospělé exempláře jsou častěji k vidění v hlubších vodách.

Popis

Žralok bělocípý je snadno rozpoznatelný podle bíle zabarvených okrajů ploutví. Má robustní, středně protáhlé tělo, široký rypec, velké oči a pět žaberních štěrbin. V čelistech má dvě řady po 12–14 zubech. Horní zuby jsou trojúhelníkovité, široké s hrubým zoubkováním. Dolní zuby mají zoubkování jemné. První hřbetní ploutev je velká, trojúhelníková. Prsní ploutve jsou poměrně delší než u jiných druhů z této čeledi a mají špičaté zakončení. Zbarvení je modrošedé, nahoře s bronzovým a dole s bílým leskem. Na břiše má žralok bělocípý po stranách dva jemně bílé pásy a výrazně bílé zbarvení okrajů všech ploutví. Může dorůst až 3 metry délky, jeho typická velikost je však mezi 2,0 až 2,5 metru. Maximální uváděná hmotnost je 162,2 kg. Samice jsou větší než samci.

Život a chování

Ačkoliv jsou žraloci bělocípí relativně aktivní, vykazují teritoriální chování a zachovávají věrnost určitým oblastem. Většinou žijí samostatně nebo v párech. V hlubších vodách byly spatřeny malé skupiny dospělých samic. Osaměle žijící žraloci bělocípí se chovají k ostatním žralokům téhož druhu velice agresivně a mnoho z nich bývá při soubojích těžce zraněno. Byly hlášeny případy útoku žraloka bělocípého na žraloka galapážského a žraloka černocípého o stejné velikosti během soubojů o potravu. Žralok bělocípý někdy tvoří hejna se žraloky spanilými. Stejně jako žralok spanilý i žralok bělocípý při pocitu ohrožení někdy hrozí útokem pomocí exhibičního plavání. Z pohledu potápěče tento „tanec“ vypadá tak, že žralok se rychle vzdálí od potápěče a pak plave proti němu. Jeho pohyby jsou přitom afektované a nepřirozené. Ve vzdálenosti zhruba dvou délek těla žralok prudce zabrzdí, jeho prsní ploutve nepřirozeně poklesnou, vztyčí rypec nahoru a výrazně se prohne. Poslední dva prvky tohoto tance jsou pro tento druh žraloka jedinečné. Pokud potápěč nezareaguje na tuto hrozbu, vystavuje se nebezpečí útoku.

Potravní návyky

Strava žraloka bělocípého je složena převážně z kostnatých ryb jako jsou mořský okoun, makrela, tuňák, pamakrela, loví také lampovníkovité, létající ryby, pyskounovité a platýse. Nepohrdne ani zástupci z čeledi mantovitých, menšími druhy žraloků a hlavonožci. Větší exempláře mají tendenci plavat pomalu a živí se spíše bentickou kořistí. Bělocípí žraloci byli občas spatřeni, jak plavou po obvodu skupiny jiných druhů lovících žraloků a občas jim ukradnou úlovek. Také často provázejí motorové lodě, neboť je přitahují nízkofrekvenční zvuky.

Rozmnožování

Žralok bělocípý je stejně jako další z čeledi modrounovitých živorodý. Námluvy zahrnují kousání, kterým si samec přidržuje samici při kopulaci; byla již pozorována samice s ukousnutou špičkou hřbetní ploutve. Samice vrhne 1–11, nejčastěji však 5–6 mláďat. Těhotenství trvá zhruba rok a samice bývají březí v dvouletých cyklech. Novorození žraloci měří 50–60 cm. Rychlost růstu je velmi proměnná: S. Kato a Carvallo Hernandez ve své knize Shark tagging in the eastern Pacific Ocean, 1962–1965 (1967) uvádějí, že mladý jedinec žraloka bělocípého roste v průměru o 3,8 cm (neboli 5,3 % délky těla) za rok. Jiné zdroje uvádějí nárůst o 20,8 cm (30,1 % délky těla) za rok.[8] Samci dosahují pohlavní zralosti při délce 1,6–1,8 metru, samice při délce 1,6–2,0 metru.

Interakce s lidmi

Jako zvídavý a odvážný druh žraloka, zvláště v přítomnosti potravy, je žralok bělocípý považovaný pro člověka za potenciálně nebezpečného. Často prudce vystoupá z hlubokých vod zkontrolovat potápěče, kteří se právě potápějí do moře. Navíc se odváží k potápěčům dost blízko, což může být stresující zážitek. Někteří jedinci také kroužili kolem potápěčů. V jednom experimentu zahrnujícím návnadu velký jedinec žraloka bělocípého vytrhl nohu z figuríny, oblečené do neoprenu. Databáze ISAF Floridského muzea eviduje od roku 2008 čtyři vyprovokované útoky tohoto druhu na člověka, žádný z nich však nebyl fatální. Žralok bělocípý je komerčně loven pomocí dlouhých lovných šňůr, za žábry a do vlečných sítí a to jednak záměrně, jednak jako vedlejší úlovek. Ploutve jsou velmi ceněny jako surovina pro výrobu polévky. Žralok bělocípý je vzhledem k pomalému rozmnožování a tendenci setrvávat v určité oblasti citlivý k nadměrnému rybolovu. Má se za to, že indonéští rybáři vyhubili populaci tohoto druhu u severní Austrálie a je pravděpodobné, že se stane vzácným i v jiných částech světa. Mezinárodní svaz ochrany přírody vyhodnotil tento druh jako téměř ohrožený a poznamenal, že může být blízko kritériím pro zařazení mezi ohrožené druhy.