Žirafa (Giraffa camelopardalis) je mohutný sudokopytník, v současnosti nejvyšší ze všech suchozemských živočišných druhů. Samci dosahují velikosti od 4,8 až do 5,5 metru a váží až 900 kilogramů (rekordní jedinec, zastřelený roku 1934 v Keni byl vysoký 5,87 metru a vážil zhruba 2000 kg). Samice jsou obecně trochu menší a lehčí. V zajetí se dožívá zhruba 25 let. Žije ve skupinách, ale ty nejsou stálé. Za život vystřídá větší množství skupin. Ač původem z Afriky je žirafa příbuzná s jelenem či krávou. Z taxonomického hlediska náleží do vlastní čeledi, kterou sdílí pouze se svým nejbližším příbuzným okapim.

Prostředí a chování

Přirozeným prostředím pro žirafy jsou suché savany a otevřené pláně s řídkým stromovím. Spásá vegetaci ve vyšších polohách než všichni ostatní savci. Díky dlouhému jazyku, šikovné stavbě páteře a ohebným nohám může žirafa dosáhnout na velké množství potravy. Typicky si dlouhým jazykem přitáhne větev a poté oddálí hlavu a tím si shrábne listí hřebenovitými zuby. Konzumace potravy a pití zabere žirafě denně přibližně dvanáct hodin. Žirafy odpočívají, stejně jako většina ostatních sudokopytníků, ve stoje, jen výjimečně spí vsedě s hlavou opřenou o zadek. Spánku žirafa věnuje průměrně 4,6 hodin za den. Žirafa se hlasově projevuje funěním, starší zvířata a mláďata bečí. Dokáží vyvinout rychlost 51 km/h.

Anatomie

Mezi význačné znaky patří velké oči a uši, chůdovité nohy s velkými chodidly a tenký ocas s oháňkou, která slouží například k odhánění much. Na hlavě má žirafa dva až čtyři růžky (osikony), které jsou u samců větší než u samic. Tyto růžky jsou zpočátku chrupavčité, později zkostnatí. Žádné dvě žirafy nemají stejné kresby na srsti. Hojně rozšířený názor, že krční páteř žirafy je složena pouze ze sedmi obratlů, stejně jako u ostatních savců, je chybný. Žirafa má totiž jeden krční obratel navíc, ovšem jeden hrudní jí vymizel, což zřejmě mnohé badatele zmátlo. Cévní systém umožňuje bránit průtoku krve, aby při sklonění hlavy nedošlo k poškození mozku hydrostatickým tlakem.

Žirafí krk a jeho evoluce

Jako příklad lamarkistické evoluce se obvykle uvádí prodlužování žirafího krku. Podle této teorie byly žirafy nejprve zvířata s poměrně krátkým krkem, který se postupným natahováním během generací zvětšil až na současnou, optimální velikost. Velikost žirafího krku je však pravděpodobně výsledkem pohlavního výběru. Samci s větším a mohutnějším krkem jsou v soubojích úspěšnější a mají větší úspěch u samic. Proto vznikl selekční tlak na samce s mohutným krkem, jejichž hlava je v současnosti často výše, než větve stromů, na kterých se živí. Často uváděný doklad neschopnosti evoluce předvídat dopředu je způsob, kterým je inervován larynx savců. Rekurentní laryngiální nerv je veden po zadní straně aorty a zpět do hrtanu. U žiraf to vytváří několikametrovou smyčku, která začíná v mozku, vede kolem srdce a pak stoupá zpět do krku žirafy. Viz "evoluční fušeřina" (evolutionary tinkering)

Rozmnožování

Samice se páří s dominantním samcem v dané lokalitě. Samci o dominantu bojují přetlačováním se krky, někdy dokonce do sebe narážejí hlavami, často proplétají krky. K tomuto boji dochází často mezi mladými samci, případně při příchodu nového samce do teritoria. Po vyhraném souboji vítěz poníží soka tím, že s ním předstírá páření. Březost u samic trvá 457 dní, po kterých se narodí jedno mládě, jen výjimečně se narodí dvojčata. Obvykle se mláďata rodí v období sucha, těsně po narození váží mládě přibližně 70 kg a měří okolo 2 metrů.

Nepřátelé

Přirozeným nepřítelem žiraf jsou lvi, levharti a hyeny. Nicméně žirafy proti nim nejsou úplně bezmocné, jedním mohutným kopem jsou schopny lva na místě zabít.