Vlk obecný (Canis lupus) je psovitá šelma. Postupná domestikace tohoto druhu vedla k vydělení poddruhu Canis lupus familiaris – psa domácího. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt značně omezen – jeho stavy radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. V Česku se vyskytují poměrně v malé míře, pravidelně pouze při hranicích se Slovenskem.

Vzhled

- Hmotnost: 30–60 kg - Délka těla: 100-170 cm, ocasu: 35-50 cm - Výška v kohoutku: 65–115cm - Rychlost běhu: 45 km/h (krátkodobě i 58 km/h) Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu. Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši. Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist.

Vlčí srst

Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní. Vlci jsou po lidech nejrozmanitějším druhem na světě – jejich srst může být čistě bílá, úplně černá, vybarvená ve všech odstínech šedé, skořicová, krémová, hnědá, stříbrná i zlatá. Možné jsou samozřejmě všechny přechody. Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá světlejší a hustší. Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často mívají tmavší masku okolo očí. U vlka eurasijského, poddruhu vlka obecného, převládá podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou nažloutlé až bělavé a vnější okraje ušních boltců černé. Pruh tmavší srsti se někdy táhne i středem hřbetu. Vlci obývající tundru a polární oblasti bývají i celoročně úplně bílí.

Změna barvy

Byly popsány případy, kdy vlk během několika let úplně změnil barvu. Štěňata polárních vlků mají krémovou barvu, až postupem času vyblednou. I úplně černí vlci mohou postupem let získávat stále světlejší barvu, někdy se z černého vlka stane i bílý vlk.

Rozšíření

Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokážou žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře. V mnoha poddruzích obývali celou severní polokouli. Na mnoha místech byl ale vlk člověkem vyhuben. Vlivem pronásledování a lovu, které trvalo až do nedávných let, vlk zmizel z velké plochy svého původního areálu, a bohužel bylo nenávratně ztraceno i mnoho poddruhů vlka.

Stavy ve světě

Vlčí populace na Blízkém východě a v Asii nejsou chráněné místní legislativou a na většině míst jich ubývá. Křížení se zdivočelými psy snižuje genetickou kvalitu populace. V Severní Americe žije stabilní populace v Kanadě, na Aljašce a v severních amerických státech.

Stavy v Evropě

V západní Evropě vlk prakticky nežije. V Anglii vyhynul v roce 1486, ve Skotsku v roce 1743 a v Irsku v roce 1770. V Německu byl poslední vlk zastřelen v roce 1904, od konce 20. století se tam však znovu objevují vlci z Polska - usadili se v saské Horní Lužici a začali se rozmnožovat. Větší populace přežívají ve Skandinávii (ve Švédsku žije 210 kusů, jsou i v Norsku a Finsku), jižní Evropě (Španělsku, Itálii, Řecku), Polsku, Slovensku, Rusku a Turecku. Ve východní Evropě a na Balkáně nejsou chráněni a jejich stavy se snižují. Na mnoha dalších místech sice chráněni jsou, ale vlivem pytlačení a ztráty přirozeného prostředí jich také ubývá. Ve Skotsku a ve Francii běží programy na jejich reintrodukci.

Stavy na Slovensku

Vlci se na Slovensku vyskytovali zejména v jeho východní a střední části v lesnatých a hornatých oblastech, zejména okolo pramenů řek Ondava, Hron, Laborec a v Nízkých a Vysokých Tatrách. Jejich počet se v roce 1960 pohyboval okolo 174 jedinců stálých a cca 100 jedinců přebíhavých z Polska a SSSR. Až do roku 1975, kdy se jeho stavy snížily až na 40 kusů, byl vlk považován za škodnou a za jeho ulovení byly dokonce vypláceny státní odměny. Od roku 1975 byl vlk hájen vždy půl roku, od roku 1994 je hájen celoročně. Počet vlků na Slovensku se v současnosti odhaduje na 130 - 180 kusů.

Stavy v Česku

Vlk obecný je v Česku chráněným druhem. Vlci žili na území Česka v hojném počtu do konce 17. století, poté jejich stav klesal kvůli lovu, až byli na přelomu 19. a 20. století zcela vyhubeni (poslední vlk na Šumavě zastřelen 2. prosince 1874, posledního vlka v Beskydech zastřelil 5. března 1914 František Jež). První potvrzené údaje o návratu vlků na území Česka pocházejí z roku 1994. Několik jedinců obývá Beskydy, kam přišli ze Slovenska. Jsou velmi ohroženi nelegálním odstřelem. Odhaduje se že k roku 2006 bylo v Beskydech přibližně 10 jedinců. Ojediněle se vlci vyskytují také v Rychlebských horách a Jeseníkách, pozorování osamělých jedinců bylo hlášeno i na Šumavě.

Sociální chování a potrava

Vlci jsou sociální zvířata žijící v dobře organizovaných smečkách. Vlci jsou predátoři, kteří žijí ve smečkách, jejichž velikost závisí na tom, zda je dostatek potravy. Smečka se soustřeďuje kolem páru, který má mláďata (a sdružuje se na celý život), a může mít až 20 členů. Protože vlci loví ve skupině, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou oni sami. Živí se hlavně jeleny, losy a severoamerickými soby karibu. Hladová smečka se odváží napadnout i osamoceného bizona. Vlk může najednou sníst asi 10 kg masa. Průměrná spotřeba jedince na den je 2 kg masa, přičemž dokáže vydržet i několik dní bez potravy.

Poddruhy

- Vlk obecný kanejský (Canis lupus alces; Goldman, 1941 †) - Vlk obecný arktický (Canis lupus arctos; Pocock, 1935) - Vlk obecný mexický (Canis lupus baileyi; Nelson and Goldman, 1929) - Vlk obecný novofoundlandský (Canis lupus beothucus; G.M.Allen & Barbour, 1937 †) - Vlk obecný mongolský (Canis lupus chango; Gry, 1863) - Vlk obecný španělský (Canis lupus deitanus; Cabrera, 1907 †) - Vlk obecný horský (Canis lupus fuscus; Richardson, 1839 †) - Vlk obecný ostrovní (Canis lupus hattai; Kishida, 1931 †) - Vlk obecný japonský (Canis lupus hodophilax; Temminck, 1839 †) - Vlk obecný Hudsonův (Canis lupus hudsonicus; Goldman, 1941) - Vlk obecný eurasijský (Canis lupus lupus; Linnaeus, 1758) - Vlk obecný arizonský (Canis lupus mogollonensis; Goldman, 1937 †) - Vlk obecný iberskýVlk obecný texaský (Canis lupus monstrabilis; Goldman, 1937 †) - Vlk obecný prériový (Canis lupus nubilus; Say, 1823) - Vlk obecný kanadský (Canis lupus occidentalis; Richardson, 1829) - Vlk obecný indický (Canis lupus pallipes; Sykes, 1831) - Vlk obecný černý (Canis lupus pambasileus; Elliot, 1905) - Vlk obecný iberský (Canis lupus signatus; Cabrera, 1907) - Vlk obecný polární (Canis lupus tundrarum; Miller, 1912) - Vlk obecný kolorádský (Canis lupus youngi; Goldman, 1937 †) - Vlk obecný pralesní (Canis lupus hallstromi; Troughton, 1958), považován za taxonomické synonymum poddruhu Dingo (Canis lupus dingo; Meyer, 1793), též antarcticus (Kerr, 1792), australasiae (Desmarest, 1820), australiae (Gray, 1826), dingoides (Matschie, 1915), macdonnellensis (Matschie, 1915), novaehollandiae (Voigt, 1831), papuensis (Ramsay, 1879), tenggerana (Kohlbrugge, 1896), harappensis (Prashad, 1936) †= Vyhynulý poddruh