Ústřice jedlá (Ostrea edulis) je mořský mlž z čeledi ústřicovitých, který je hojně pěstován pro gastronomii. Konzumuje se maso, které je chráněnou dvojicí skořápek dorůstající velikosti až 20 cm. Původně se vyskytovala v oblasti severovýchodního pobřeží Atlantického oceánu, ale v 40. a 50. letech 20. století byla zavlečena i na východní pobřeží USA, kde se její populace uchytila a úspěšně zabydlela.

Synonyma

- Ostrea adriatica, Lam.-Middendorff, 1848 - Ostrea crynusi Payraudeau, 1826 - Ostrea taurica Krynicki, 1837

Výskyt

Pro svůj přirozený výskyt ústřice vyhledává nepříliš chladné vody. V Evropě, kde se původně vyskytovala, se nacházela ve vodách Atlantického oceánu, ve Středozemním moři, v kanálu La Manche. Nevyskytuje se v Baltském a Černém moři kvůli jejich nízké salinitě. Vyskytuje se tak na pobřeží západní Evropy, respektive od Maroka po Norsko v oblasti severního a východního Atlantiku. Ve 40. a 50. letech 20. století došlo k zavlečení ústřice jedlé do vod okolo východní části Severní Ameriky od oblasti Main až po Rhode Island, kde se populace ujala a v současnosti se zde volně šíří a žije.

Historie

Ústřice patří již několik století na jídelníček lidí. Již antičtí Římané vytvářeli rybníky pro pěstování ústřic a jejich následnému sběru. Od 17. století probíhal ve Francii na pobřeží Atlantiku sběr ústřic ze skal a jejich následné umisťování do slaných rybníků budovaných ve slaných mokřadech, kde ústřice rychleji dorůstaly, což je zapříčiněno tím, že ústřice rostou rychleji ve slanější vodě. Následný rozvoj rybolovu v 18. a 19. století vedl k nadměrnému lovu ústřic, který měl za následek vyčerpání přírodních kolonií ústřic, k čemuž přispělo značnou mírou i několik chladných zim. Následný nedostatek ústřic vedl k tomu, že se začaly hledat způsoby, jak zabezpečit zásobování ústřicemi trh a pravidelné výnosy a taktéž obnovit zdecimované populace ústřice.

Popis

Ústřice jedlá je mlž, který povrch svého těla chrání vápnitou skořápkou tzv. lasturou, která má obvykle protáhlý až hruškovitý tvar a skládá se ze dvou rozdílných částí. Povrch lastury je z vnější strany drsný, hrubý se šupinatovou stavbou, často mléčný, šedý, bílý až dožlutova zbarvený. Je zakončen nepravidelným okrajem, který na jedné straně je spojen s druhou částí lastury elastickým kloubem a na opačné straně je volně otevíratelný. Lastura směřující k podloží je silně konkávní. Vnitřní část lastury je hladká a často má perleťový vzhled, často se uvnitř lastury ale vyskytují tmavé plochy. Lastura ústřice dorůstá velikosti okolo 10 cm až maximálně 20 cm, může se dožívat věku i více než 20 let.

Potrava

Otevírání a zavírání lastury je kontrolováno silným centrálním svalem ústřice. Uvnitř lastury se pak nachází samotné tělo, které mívá barvu od béžové až po světle šedou. Ústřice se živý drobnými organickými částečkami, které filtruje z okolní mořské vody.

Rozmnožování

Jedná se o dimorfní druh, tudíž má jak pohlavní orgány samčí tak i samičí a střídavě se mezi těmito pohlavími mění. Ke změně mezi samčí a samičí sadou orgánu dochází v průměru dvakrát za jedinou sezónu.

Využití

Ústřice patří mezi hospodářsky hojně využívané mořské plody, které se pěstují na mořských farmách a to převážně pro využití v gastronomii, kde se servíruje jako delikatesa. V akváriích se její rozmnožování nedaří. V Evropě je rozšířený způsob konzumace ústřice živé, kdy je syrová ústřice pokapána pár kapkami citrónu. Maso ústřice má lehce slanou až žádnou chuť. V Evropě se chovají dva druhy ústřic a to ústřice jedlá a ústřice obrovská (častější) a to hlavně ve Francii a Nizozemsku. Mezi největší celosvětové producenty ústřice jedlé patří v současnosti USA, Maroko, Španělsko, Francie, Spojené království, Irsko, Norsko, Holandsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Řecko a Jihoafrická republika.