Plzák španělský (Arion lusitanicus) je plž z čeledi plzákovitých pocházející ze severní části Pyrenejského poloostrova, západní Francie a jižní Anglie. Rostlinným materiálem a odpady byl od roku 1955 zavlečen do velké části Evropy a od roku 1998 také do USA. V novém areálu je to velice nepříjemný invazní druh škodlivého plže, který vytlačuje původní druhy plzáků a páchá obrovské škody v zemědělství.

Vzhled

Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8-12 cm a jeho zbarvení se nachází někde mezi oranžovou a hnědou. Hmotnost se pohybuje mezi 3-27 g. Dosti se podobá plzáku lesnímu, který je ovšem v průměru světlejší a dorůstá větší velikosti. Výrazný rozdíl mezi oběma druhy se objevuje ve zbarvení mladých jedinců – zatímco u plzáka lesního jsou tito jednobarevní (bílí či nažloutlí), malí plzáci španělští jsou pestře zabarveni v odstínech žluti až hnědi se dvěma světlými pruhy na zádech.

Historie invaze

Původní areál plzáka španělského zahrnuje severní část Pyrenejského poloostrova, západní Francii a jižní Anglii. Invaze druhu započala v 50. letech 20. století. Za její příčinu lze považovat zvýšenou míru převozu sazenic a jiných zemědělských materiálů, se kterými se plzák mohl začít rozšiřovat. Nejdříve se objevil ve Švýcarsku (1955), následovalo rozšíření do Německa, Itálie a Rakouska, a poté již se proces změnil v masivní invazi napříč celou Evropou. V roce 1998 byl potvrzen výskyt i v Severní Americe. Přemnožení značného rozsahu, která už nelze brát jako lokální a jež jsou doprovázena rozsáhlými ekonomickými škodami, se v současné době objevují ve Skandinávii, Beneluxu a na severu Německa. V Česku se plzák španělský poprvé objevil v roce 1991, od té doby se úspěšně šíří zejména v zemědělské a kulturní krajině, kde opakovaně dochází k jeho zatím jen lokálním přemnožením. Výskyt byl však doložen i na stanovištích jen minimálně narušených lidskou činností. Jakožto jeden ze zásadních důvodů dosavadní úspěšnosti tohoto druhu lze uvést nedostatek přirozených nepřátel a parazitů, kteří se s ním doposud nestihli na nová působiště rozšířit. Parazité, běžně napadající zástupce rodu plzák vyskytujících se v Česku už dlouhou dobu, nejsou z neznámých důvodů v případě plzáka španělského příliš úspěšní.

Rozšíření

Původní: Pyrenejský poloostrov (severní část), západní Francie, jižní Anglie Nepůvodní: Belgie, Česko, Dánsko, Faerské ostrovy, Finsko, Itálie, Lotyšsko, Německo, Nizozemsko, Polsko, Rakousko, Severní Amerika, Skandinávie, Slovensko, Švýcarsko

Ekologie

Plzák španělský s oblibou vyhledává kulturní plochy. Skrývá se na vlhkých stinných stanovištích, kde klade vajíčka a čeká na vhodné podmínky. Po deštích tato skrytá stanoviště opouští a proniká i na volné prostranství. S oblibou požírá různé komodity pěstované zahrádkáři či zemědělci – zejména salát, zelí, řepku atd.

Rozmnožování

Plzák španělský je jako všichni plicnatí plži hermafrodit. Při kopulaci se oba jedinci vzájemně oplodní a oba pak kladou vajíčka. K tomuto dochází (v podmínkách Česka) jednou do roka a to koncem června. Vajíčka jsou kladena od poloviny srpna do konce září (je-li nástup zimy opožděn, pak se může období snůšky protáhnout až do půli prosince), přičemž jeden plzák je schopen naklást až 230 vajíček. Mladí jedinci se líhnou nejdříve po 38 dnech, při nízkých teplotách se vývoj prodlužuje. V případě pozdně kladených vajíček dochází k jejich přezimování a vylíhnutí na jaře.

Boj proti invazi

Sběr jedinců (na menších pozemcích), odstranění přirozených úkrytů a případné kladení pastí (nutno pravidelně vybírat). Sesbíranými jedinci je možno přikrmovat kachny nebo prasata. Plzáky aktivně vyhledávají kachny plemena Indický běžec, které jsou především karnivorní, a v Asii se využívají k likvidaci škůdců na rýžových polích. Jiným způsobem zlikvidování nasbíraných jedinců je posolit je. Dále jsou možné chemické moluskocidy: postřiky (methiocarb) či otrávené návnady (metaldehyd). Druhá varianta má tu výhodu, že je více selektivní. Jako prostředky biologického boje lze použít hlístice (Phasmarhabditis hermaphrodita, nutno aplikovat v době líhnutí) či larvy druhu Tetanocera elata. Vajíčka spolehlivě likviduje dravý plž Oxychilus cellarius. K větší, či menší regulaci tohoto druhu by mohlo přispět i množství původních predátorů, v jejichž jídelníčku se vyskytují domácí druhy rodu Arion. Z plazů je to především slepýš křehký, z žab ropucha obecná, zelená, i krátkonohá, skokani, dále střevlíci, slimák největší (Limax maximus), který příležitostně konzumuje menší plže, ježek (oba druhy vyskytující se v Česku), kos černý apod. Zásadním problémem u biologického boje je absence úkrytů jmenovaných predátorů v kulturní krajině dneška. Likvidace možných úkrytů nemusí být podle nutně úspěšná. Plzák španělský je schopen se vměstnat do neuvěřitelně úzkých štěrbin a přečkat suchá období dne i v prasklině v půdě, pochází totiž z jižních oblastí, kde se po miliony let adaptoval na sucha, která v Česku bývala vzácná. Likvidace úkrytů je pak zbraní dvojsečnou. Sice se zamezí plžům se ukrýt přímo na daném místě, ale dlouhodobě se mnoho neřeší. Za zamyšlení stojí hustota populace na lesních lokalitách mezi drasticky zamořenými městy a vesnicemi.