Pižmoň severní neboli tur pižmový nazývaný též jako pižmoň východní (Ovibos moschatus) je velké zvíře, které je dokonale přizpůsobeno silným mrazům vysokého severu.

Popis

Pižmoň severní je velké, zavalité zvíře se zakulacenou hlavou a celý je porostlý černohnědou srstí sahající až na zem. Pižmoň severní je sice menší než kráva, ale dosahuje výšky v kohoutku 90 až 150 cm, jeho tělo je dlouhé 200 - 250 cm a dosahuje hmotnosti 180 až 400 kg, proto působí mohutným dojmem. Na pižmoni upoutá masivní čelenka z dotýkajícími se základů rohů na hlavě. Ty můžou být až 70 cm dlouhé, ohýbají se směrem dolů a k ostré špici se nebezpečně hákovitě zahýbají.

Rozšíření

Pižmoni pocházejí z chladných stepí s kontinentálním suchým klimatem, proto jsou dost náchylní na deště kombinované s mrazem. Změna klimatu byl nejpravděpodobnější důvod vyhynutí těchto savců v Evropě (četné nálezy a fosílie dokládají, že žili i na území ČR) a Asii v poledové době, kdy se výrazně zvýšilo množství srážek. Do dnešních dnů se podařilo pižmoňům přežít jen v odlehlých a pustých místech kanadské Arktidy a severovýchodního Grónska. Ale i tady téměř vyhynuli během 19. století, kdy do těchto oblastí začali pronikat obchodníci s kožešinami. Na poslední chvíli byly naštěstí vydány zákony na jejich ochranu. V rámci několika ochranářských programů byla zvířata na nějakých místech svého výskytu znovu vysazena, což způsobilo fakt, že dnes už znovu pižmoň oživuje kamenitou tundru i na Aljašce, na západě Grónska, na Tajmyrském poloostrově v Rusku a v Evropě ve dvou horských oblastech střední Skandinávie. Díky tvrdému režimu ochrany jejich počet znovu stoupá a dnes se pohybuje kolem 50 až 60 tisíc zvířaty. Dokonce se v některých oblastech Kanady povoluje původním obyvatelům - Eskymákům omezený lov několika desítek kusů ročně.

Způsob života

Pižmoň severní je zvíře žijící ve skupinách - v létě žije v menších skupinách a v zimě se houfuje do větších skupin, které mohou čítat až 100 kusů. V krutých mrazech polární noci vyhledávají pižmoni vichřicemi vyfoukané svahy kopců, kde je dostupná potrava v podobě větví, pupenů nízkých vrb, vřesovcovitých rostlin a uschlých travin. Staří býci žijí samotářsky a jen v období rozmnožování se obklopují několika kravami. Říje začíná v druhé polovině září a trvá asi měsíc. Samci kolem sebe šíří pronikavý pach, podle kterého dostalo zvíře české pojmenování. Jedná se o výměšek žláz umístěných v srsti nad očima, který si vtírají do srsti na předních nohách. Býci mezi sebou urputně bojují o přízeň krav. V plném trysku se na sebe řítí ze vzdálenosti několika desítek metrů a zvuk narážejících rohů do sebe jde slyšet na velkou vzdálenost. Boj pokračuje tak dlouho, dokud jeden samec neustoupí. Březost krav trvá 8 měsíců a telata přichází na svět v květnu. Již od prvních dnů jsou telata schopna následovat matku i stádo. Plně se osamostatňují během prosince, kdy přestávají definitivně sát mléko. Jalovice jsou pohlavně dospělé v třetím roce života, býčci asi o dva roky později. Pižmoni severní se mohou dožít až 35 let.

Obranná strategie

U pižmoňů se vyvinul jeden z nejlepších způsobů obrany u býložravce proti predátorům. Při objevení nepřítele se vylekaná zvířata rychle sbíhají do kompaktního kruhovitého tvaru. Natisknou se k sobě tak, že zadek mají vevnitř a hrozivou hradbou skloněných čel s nebezpečnými rohy vně kruhu. Uvnitř kruhu se nacházejí telata a slabší zvířata. Nejstarší a nejsilnější členové stáda provádějí proti nepříteli tryskové útoky, které odradí i vyhladovělou smečku vlků. Zatímco proti vlkům tato technika jednoznačně uspěla, proti člověku nikoli a stala se jim osudnou. Statečnost a soudržnost pižmoňů je pověstná už od pradávna. V novodobé historii se nejednou stalo, že lovec, který chtěl zabít jen několik kusů pro potřebu, musel zabít celé stádo. Pižmoni totiž hájí a neopustí ani mrtvá zvířata. Obranný pud se jim stává osudným i v dnešní době, kdy na sever proniká množství turistů. Pižmoni zaujímají kruhovou obranu i při postřehnutí malého letadla s turisty. Při přeletu je ale zachvátí panika a stádo se dává na bezhlavý útěk. Vystrašená zvířata také často udupou v panice svá telata.

Je pižmoň nebezpečné zvíře ?

Na většinu turistů působí pižmoni neohrabaně a tak se nebojí přijít blíž, aby si živočicha prohlédli nebo vyfotografovali. To se jim ale většinou stává osudným. Pokud člověk překročí jejich útěkovou vzdálenost, která je asi 50 - 100 m, zvířata ještě varují. Hlasitě funí, nervózně potřásají hlavou a často hrabou některou z předních končetin. Pak již následuje překvapivě rychlý útok. V otevřeném prostranství je útěk zcela beznadějný. Proto se doporučuje udržet od zvířat vzdálenost 200 m.

Hrozba oteplování

Na dnešních největších ztrátách pižmoňů se podílejí převážně náhlé vpády teplého vzduchu vysoko na sever. Přežene-li se v zimě déšť, rouno pižmoňů promokne a následujícím mrazem zmrzne „na kámen“. Ležící pižmoni často přimrznou k zemi svou dlouhou srstí a už nevstanou. Šťastnější, kteří se pohybují, se přes ledový krunýř nedostanou k potravě a tak většina telat a starších kusů uhyne hlady. Tato plošné decimace je dávána do souvislosti s možným globálním oteplováním zeměkoule.

Kam do Zoo

- Zoo Liberec - Zoo Plzeň - Zoo Olomouc