Papoušek konžský (Poicephalus gulielmi) je oblíbeným zástupcem rodu Poicephalus, stále častěji chovaným ve voliérách i v domácnostech jako mazlíček. Za svou popularitu vděčí milé a komické povaze, schopnosti napodobovat zvuky i ochotě hnízdit. V jeho prospěch hovoří i tichý hlasový projev a relativní nenáročnost na chov.

Vzhled

Tento dlouhokřídlý papoušek je zbarven různými odstíny zelené, od světlé po temně olivovou. Čelo, temeno, holenní peří a lemování křídel je oranžové nebo červené (podle poddruhu), uzdička je černá, záda a křídla hnědavě černá s širokým zeleným okrajem. Ocasní péra jsou hnědavě černá. Horní čelist zobáku je z 1/3 rohovinově světlá, zbytek je šedočerný; spodní část zobáku je tmavá. Samec je zbarven stejně jako samice, spolehlivé určení pohlaví je možné pouze endoskopicky či analýzou DNA. Mláďata jsou převážně zelená; červené/oranžové znaky jim chybí.

Poddruhy

Papoušek konžský se vyskytuje ve třech základních poddruzích: Papoušek konžský středoafrický, Poicephalus gulielmi gulielmi („velká forma“). Dorůstá délky 28 cm. Znaky na čele, křídlech a nohou jsou červené nebo červenooranžové. Papoušek konžský západní, Poicephalus gulielmi fantiensis („malá forma“). Délka je kolem 26 cm, barevné znaky jsou jasně oranžové. Papoušek konžský východní, Poicephalus gulielmi massaicus. Dosahuje délky 28 cm. Červené znaky jsou málo výrazné (na nohou i křídlech většinou chybí). Tento druh se k nám téměř nedováží.

Výskyt

Papoušek konžský obývá vlhké deštné lesy střední Afriky (Kamerun, Středoafrická republika, severní Angola, Keňa, severní Tanzanie, Libérie). Vyskytuje se v nížinných údolích i horských krajích, nezřídka až ve výšce 3 500m. Tento papoušek netvoří velká hejna; žije převážně v párech nebo menších rodinných skupinách. Jako většina dlouhokřídlých papoušků je to výborný letec a za potravou se často vydává i několik desítek kilometrů. Ve své domovině není bezprostředně ohrožen vyhubením; v České republice se na něj proto nevztahuje registrační povinnost.

Potrava

Ve volné přírodě se tento papoušek živí různými semeny, ořechy, bobulemi a ovocem. V zajetí jej krmíme směsí zrnin pro střední papoušky (bílá a žíhaná slunečnice, kardi, pšenice, kukuřice, semenec, proso, pohanka), kterou pravidelně doplňujeme čerstvým ovocem a zeleninou. Vhodným zdrojem živin je i naklíčené zrní (mungo, hrách, slunečnice, kukuřice, kardi). Stravu lze zpestřit i granulemi, piškoty, vařenou nesolenou rýží nebo těstovinami, trochou sýra atd. Jako zdroj vápníku slouží sépiová kost; k okusu je dobré podávat čerstvé větvičky ovocných stromů.

Hnízdění

Papoušci konžští dovezení do České republiky hnízdí ve dvou obdobích: listopadu až lednu a květnu až červenci. Samice snáší 2-4 bílá vejce. Mláďata se líhnou po 28 dnech, hnízdo pak opouštějí ve stáří 10-11 týdnů, přičemž ještě další tři týdny je rodiče přikrmují. Jelikož jejich odchov v zajetí nebývá bez problémů, chovatelé mláďata často vybírají z hnízda a dokrmují. Takto ručně odchovaní papoušci jsou velmi krotcí a stávají se vyhledávanými domácími mazlíčky.

Papoušek konžský jako domácí společník

Přestože papoušek konžský není tak rozšířeným domácím mazlíčkem jako jeho známější příbuzný papoušek senegalský, jedná se o druh velmi vhodný pro chov v domácích podmínkách. Chceme-li svůj domov sdílet s krotkým papouškem konžským, je třeba opatřit si mládě odchované ručně nebo pod rodiči; nikdy však ptáka z odchytu, neboť ten již zůstane trvale plachý. Výhoda ručně odchovaného papouška je, že je již prakticky ochočený, neboť člověka považuje za svého rodiče a partnera. Papouška odchovaného pod rodiči je třeba nejprve ochočit, avšak trpělivost se tu vyplácí – tento pták bude časem mnohem snáze zvladatelný než uměle odchovaný jedinec, který se nezřídka sám považuje za „člověka“ a projevuje se buď přehnaně sebevědomě nebo naopak přecitlivěle. Papoušek konžský je od přírody nadán komediálním talentem; jeho veselá a rozpustilá povaha z něj činí zábavného společníka. Při troše tréninku se naučí mnoha kouskům, neboť je nadán značnou inteligencí. Velmi miluje hudbu a brzy se naučí pískat melodie a napodobovat nejrůznější zvuky v domácnosti. Přestože není tak talentovaným řečníkem jako papoušek žako, osvojí si až několik desítek slov či frází. Je však třeba mít na paměti, že nadání k mluvení je silně individuální a nemusí se projevit u každého jedince. Výhodou tohoto druhu je jeho tichost; ta však v žádném případě není absolutní, nýbrž spíše relativní v porovnání s „notorickými“ křiklouny jako jsou kakaduové nebo aratingy. I papoušek konžský umí být hlučný; opět záleží na individuálních dispozicích. Krotký papoušek konžský je nesmírně přítulný; od svého majitele se nechá škrábat na hlavičce, hladit po zádech a někteří ptáci si dokonce s oblibou lehají na záda a vyžadují pošimrání na břiše. Přestože tento papoušek nemá tak silnou tendenci fixovat se na jediného člena rodiny jako např. papoušek senegalský nebo žako, je dobré jej již od útlého věku seznamovat s co nejvíce osobami. Kontakt s každou novou osobou by měl být doprovázen pozitivní motivací, například nabízením pamlsků; tím se posiluje papouškova důvěra v lidi a zabraňuje se fixaci na jediného člověka, která může mít na psychiku ptáka velmi negativní dopad. Jelikož žádný druh papouška není bez stinné stránky, i papoušek konžský má některé méně žádoucí vlastnosti, které však lze korigovat vhodným tréninkem. Mláďata tohoto ptáka mají silnější tendenci klovat než mláďata mnohých jiných druhů. Klování může být motivováno zvědavostí, ale i jakousi zlomyslností, která papouškovi někdy vydrží až do dospělosti. Takový pták se potom projevuje nevyzpytatelně; většinu času je milý a přítulný, avšak náhle dokáže na svého milovaného majitele zaútočit a klovnout jej. Je třeba si uvědomit, že málokterá agrese je zcela bez příčiny; ke zvládnutí náladového papouška konžského proto pomůže studium ptačí etologie (výborné jsou např. publikace Rosemary Lowové a Barbary Heidenreichové) v kombinaci s vhodnou výcvikovou metodou založenou na pozitivní motivaci, např. clickertrainingu. Správně vedený papoušek konžský se časem svého nepříjemného klovacího návyku vzdá. Přestože papoušek konžský nebývá náročný na chovné podmínky, je třeba si uvědomit, že se jedná o aktivního ptáka, kterému prospívá dostatek prostoru i mentální stimulace. K chovu je proto vhodná pokojová voliéra o délce nejméně jeden metr, vybavená dostatečným množstvím hraček, jimiž se papoušek zabaví. Ani ta největší klec však nenahradí každodenní volný prolet po místnosti; ten by měl být minimálně dvě hodiny dlouhý. Přestože papoušek konžský je poměrně přizpůsobivý i citově odolný a vcelku dobře snáší chvíle samoty, kdy majitel pobývá mimo domov, je vždy vhodnější chovat jej v páru. Za takových podmínek ještě více vynikne jeho družnost, hravost a vynalézavost.