Osel (Asinus) je podrod zvířat z čeledi koňovitých (Equidae), typických nenápadným zbarvením a ušima, které jsou delší než uši koňů a zeber. Domestikací dnes vzácného osla afrického vznikl osel domácí, osel asijský a kiang.

Charakteristika

Oslové patří mezi lichokopytníky. Stavbou těla se oslové podobají primitivním druhům koní. Mají poněkud kratší nohy a větší hlavu, osel africký pak představuje „typického“ osla s dlouhýma ušima. Hřebec měří v kohoutku kolem 122 cm, klisna přibližně 115 cm. Všechny druhy oslů mají na hřbetě úhoří pruh, časté je také tmavé zebrování končetin. Asijské druhy oslů, osel asijský a kiang, se více podobají koni a bývají označováni také jako poloosli. Jsou nenároční na potravu, divocí osli obývají odlehlé, často pouštní oblasti - oblast východní Afriky směrem na jih. Mláďata lze odstavit dříve než hříbata. Na svém hřbetě dokáže unést neuvěřitelně těžký náklad - až 300 kg. Ve volné přírodě se dožívají 10-15 let, v zajetí i 40 let. Asijský osel dokáže běžet rychlostí až 70 km/hod.

Způsob života

Osel se využívá pro dopravu a přenos nákladuOslové jsou společenskými zvířaty, která žijí ve stádech čítajících 2 až 30 jedinců. Vůdcem je ve stádu vždy samec. Oproti tomu má vůdčí klisna na starosti veškeré denní činnosti. Zároveň si udržuje odstup od ostatních - podřízených klisen. Při přesunu skupiny jde vůdčí klisna vepředu, následují ostatní klisny podle svého postavení a průvod obvykle uzavírá hřebec. Podobným způsobem života žijí také zebry.

Souboje oslích samců

Souboje hřebců jsou velmi tvrdé. Samec se tváří zarputile, vycení zuby, hlavu zvedne vzhůru a uši mírně sklopí dozadu. Oba aktéři kolem sebe krouží a vyčkávají na soupeřův první útok. Mezi nejmírnější formu boje patří přetlačování krky. Oslové stojí proti sobě či vedle sebe a krkem se snaží přitlačit soupeřovu hlavu k zemi. Může ale také docházet k pokousaní. V tomto případě se hřebec snaží zasáhnout protivníkovi přední nohy. Rozlícený hřebec umí velmi silně a bolestivě kousnout.

Potrava

Jeho potravu tvoří převážně trávy, různé byliny a někdy i tuhé listí křovin. Svými zuby dokáže rozdrtit i značně tuhé části rostlin. Na oslích stoličkách můžeme pozorovat vysoké korunky. Ty se však rychle opotřebovávají, proto dochází k jejich růstu během celého života jedince. Jelikož často obývá oblasti s nedostatkem vláhy, musí za vodou a potravou neustále putovat. Charakteristické pro něho je, že vidí dobře ve tmě. Je tedy možné ho v noci pozorovat při pastvě.

Rozmnožování

Mláďata přichází na svět zjara nebo počátkem léta po jedenácti měsíčním vývoji v děloze matky. U samice nastupuje březost pouze jednou za dva roky a vrhá jen jednoho potomka. Hříbě je schopné samostatného pohybu již po dvou hodinách. Jeho nevýhodou je rychlý nástup unavenosti. Proto hledá skrýš v hustším porostu hlídán matkou, která se většinou pase opodál. Po dvou týdnech života je schopné následovat stádo při útěku. Ve stáří jednoho měsíce již se nachází pravidelně v přítomnosti celého stáda. Mládě saje mateřské mléko celý rok, ale bylo by schopné se bez něho obejít již ve 4. měsíci života. Klisny dorůstají pohlavní zralosti ve třech letech, hřebci o rok později. Ve volné přírodě se dožívají 10-15 let, v zajetí i 40 let. Může docházet také ke vzájemnému křížení osla a koně. Tím dojde k vytvoření nového druhu. Pokud dojde k páření oslího samce a klisny koně narodí se mula. Naproti tomu mezek je potomkem oslice a hřebce koně. Tito potomci bývají často silní a odolní.

Historie

Po celá tisíciletí byl osel využíván jako silné, houževnaté, tažné a nenáročné zvíře. Je schopný nést velmi těžký náklad na dlouhé vzdálenosti s minimálními nároky na množství i kvalitu vody. Ještě nedávno jsme se s ním my Středoevropané mohli setkat pouze při svých cestách na Jadran či Balkán. Dnes se ale začíná toto zvíře chovat i u nás. Spíše ale jako domácí mazlíček k zábavě či práci na domácích farmách. Domestikovaly ho národy žijící v povodí Nilu. Nejznámějším druhem je zde osel núbijský. Kriticky ohrožen vyhubením je osel somálský. K jeho záchraně přispívá i chov v ZOO - u nás v Brně, Dvoře Králové nad Labem, Hodoníně, Liberci a Ústí nad Labem. S oslem divokým se ve volné přírodě dnes již nesetkáme. Je vyhuben. Posledních 115 kusů přežívá v zoologických zahradách. Jejich hodnota je samozřejmě nevyčíslitelná. V období předdynastického Egypta byli oslové uctíváni. V roce 2002 byly v Abydosu (480 kilometrů na jih od Káhiry) nalezeny ostatky deseti oslů domácích. Pochází z doby asi tři tisíce let před naším letopočtem. Ostatky oslů byly umístěny v místech ceremoniální nekropole. Zde se podle tradičních představ pohřbívali dvořané. Z toho jasně vyplývá vysoký status oslů v tehdejším Egyptě. Kostry soumarů zde nalezených svědčí o tom, že se jednalo o zdravé jedince. Podle opotřebení kostí, kloubů i chrupavek je ale jasné, že byli určení k těžké a mnohaleté práci. Člověk, který měl na rameni nožem vyřezaný hieroglyf osla, měl být údajně chráněn před zlým osudem. Symbol plodnosti v oslovi spatřovali staří Římané. Oslí mléko má výživnější hodnotu nežli kravské. Starověké ženy ho proto považovaly za nepostradatelný prostředek k udržení krásné pleti.

Jiné významy slova

Slovo osel se v přeneseném významu používá i jako nadávka, zejména při označení pomalu chápajícího nebo hloupého člověka.