Kur domácí (Gallus gallus f. domestica), hovorově označován jako slepice nebo slípka, moravskoslovenským nářečím slépka, obecně moravsky slepica, oblastně též kura, kůra, koura) je domestikovaný pták. Všechna plemena kura domácího pochází pravděpodobně z kura bankivského, lesního kurovitého ptáka žijícího v jihovýchodní Asii. Domestikace proběhla před několika tisíci lety - kolem roku 3 200 př.n.l. byl kur bankivský chován v Asii, především v Indii. Kolem 1400 př.n.l. chovali kury Číňané a Egypťané a v 7. stol. př.n.l. již byly domestikované slepice chovány mnichy v Evropě pro vejce a maso. První domestikované slepice se však pravděpodobně chovaly hlavně pro kohoutí zápasy. Ve středověku slepice volně pobíhaly na dvorku statků, šlechta je chovala v parcích jako okrasnou zvěř. První výstavy, stejně jako první intenzivní chovy, začínají od konce 19. stol. V roce 2003 bylo na světě chováno přes 24 miliard domácích kurů, což z nich činí nejpočetnější ptačí druh vůbec. Slepičí trus, do něhož není radno šlápnout, se oblastně označuje jako kuřinec, kuřina, slepičinec či slepičák. Kur domácí se chová hlavně kvůli produkci kuřecího masa a pro vejce. Svazy odborných chovatelů zabezpečují plemenitbu zvířat, ochranu genofondu a zvyšování úrovně plemen, zvláště hezká zvířata splňující standard bývají chovateli předváděna na výstavách. V některých státech se slepice stále chovají kvůli kohoutím zápasům.

Vzhled

Kohouti jsou hezčí a více zbarvenější než slepice. Kurové mají různé barvy,od uhlovitě černých až po čistě bílé,záleží na plemenu.Mají krátký zobák uzpůsobený k zobání potravy.

Hlava

Vzrostlí jedinci mají na hlavě kožní výrůstky, které mohou mít v závislosti na plemeni různé barvy a tvary a které představují důležitý rozpoznávací znak jednotlivých plemen. Volně visící záhyby kůže na krku zvířete nazýváme krční laloky, masitý kožní výrůstek na hlavě nazýváme hřeben. Rozeznáváme jednoduchý hřeben (leghornky), růžicový hřeben (vyandotky), růžkový hřeben (francouzské laflešky), ořechový hřeben (malajky), hráškový (trojřadý) hřeben (brahmánky), listový hřeben (francouzské hudánky), pohárkový hřeben (sicilské slepice) a další. Jestliže má slepice na vrchu hlavy výlučně vzpřímená pera, mluvíme o tzv. chocholce. Malé kožní záhyby vedle uší nazýváme ušní závěsy. Obvykle neopeřená nebo jen málo opeřená část hlavy vymezená kořenem zobáku, očima, ušními závěsy a krčními laloky se nazývá obličej. Na obličeji některých slepic vytvářejí stvoly per tzv. kotletový vous. Pokud vous vyrůstá na hrdle, mluvíme o krčním vousu. Vousatá plemena mají jen velmi malé nebo žádné laloky.

Nohy

Spodní část dolních končetin mezi patním kloubem a prsty nazýváme běháky. Obvykle jsou neopeřené a útlejší, jejich barva se liší v závislosti na plemeni. Opeřená část dolních končetin se nazývá stehno. Přesněji řečeno jde o spodní stehno; horní stehno není u drůbeže viditelné. Především u kohoutů se na vnitřní straně každého běháku setkáváme s ostruhou, což je rohovitý neprokrvený výběžek, který kohouti používají v boji. Většina plemen slepic má čtyři prsty: tři směřují do předu a jsou doširoka rozevřené, jeden směřuje šikmo dozadu a zajišťuje zvířeti jistotu během stání. Některá plemena, například dorkinky, hudánky či faverolky, mají prstů pět.

Kurník a výběh

Slepice rozhodně potřebují kurník, a to jak ochranu proti šelmám, nepříznivému počasí a větru. Protože slepice špatně snášejí teplo, je třeba, aby se do kurníku dostalo výlučně ranní slunce. Kurník se dá postavit ze dřeva nebo zděný. Pokud je to jen trochu možné, je vhodné stěny kurníku izolovat, to znamená použít dvě vrstvy dřeva mezi nimiž se nachází izolační materiál. Toto opatření zabrání průniku velké zimy a extrémního horka. Vnitřní stěny kurníku natřete barvou na beton. Čím hladší budou stěny a podlaha, tím lépe.. Spáry a dírky jsou živnou půdou pro bakterie a cizopasníky a nikdy se nedají pořádně vyčistit. Prodyšnost je také velmi důležitá, zatuchlý a vlhký kurník způsobí onemocnění.Čerstvý vzduch je naopak životně důležitý. Větrání lze zajistit různými způsoby. Nejjednodušší větrání u malého kurníku je pomocí několika šoupátek pod hřebenem střechy, umístěných nejlépe proti sobě, aby vzduch mohl volně proudit. Je to potřeba udělat tak, aby otvory byly vysoko nad hřady, protože průvan může být slepicím osudný. Jinou možností ventilace je jedno nebo více okének s jemným pletivem (proti hmyzu), otevřených po celých 24 hodin. Za mrazu je třeba taková okénka uzavřít. Střecha kurníku má mít dostatečný sklon, popř. i okap. Na dno kurníku dejte vrstvu ostrého písku nebo nařezané slámy. Nepoužívejte neřezané seno nebo slámu, protože by se mohli omotat kolem nožek. Při výrobě dveří a při určení výšky kurníku si uvědomte, že tam budete muset denně chodit. Čištění kurníku s malými dvířky a nízkým stropem je jistě svízelné.

Potrava

Slepice je všežravec. Dává se jí zrní (směs pšenice, ovsa, kukuřice a ječmene, někdy doplněná semínky slunečnice), zelené krmení (bobuloviny, např. ostružiny nebo maliny; zelenina, např. salát, brokolice, mrkev, nať cibule nebo česneku, jetel, vojtěška, mladé kopřivy, tráva, pampelišky; nebo ovoce, např. jablka či hrušky), hledá si taky žížaly, ponravy, slimáky a různý hmyz. V obchodech je k dostání grit (vypálené a pomleté skořápky ústřic, které obsahují vápník nutný k tvorbě skořápky) a kamínky na trávení, které slepici v žaludku pomáhají rozmělňovat potravu. Základ krmení v chovech bývá kompletní krmivo, které bývá k dostání ve formě sypké směsi nebo granulí. Denně by se slepicím mělo dávat 30-100g této potravy, v závislosti na výdeji energie a na druhu plemene. Důležité je zajistit slepicím přístup k čerstvé vodě. Slepice spotřebují dvakrát více vody než krmiva. Pokud jsou slepice žíznivé, nesnáší.

Rozmnožování

Kohouti bývají plodní od zhruba 7 měsíců a slepice může snášet vajíčka od 4-6 měsíců věku, nicméně kvočnou, tj. slepicí natolik duševně vyzrálou, aby vyseděla vejce a postarala se o kuřata, se však stává až později (kolem 12 měsíce). Páření probíhá tzv. naskočením kohouta. Zatímco se kohout na slepici přidržuje zobákem, dojde k spojení kloak obou zvířat a přenosu spermií, které si slepice uloží do semenných schránek a opakovaně je využívá. Proto může slepice ještě 14 dní po spáření snést oplodněná vejce. Slepice však nesnášejí vejce pouze po páření, v reprodukčním období v nějaké úžeji vymezené části roku jako je tomu u většiny ostatních ptáků. Tato vlastnost byla šlechtěním potlačena, takže snášejí i vejce neoplozená a to obvykle po celý rok. Po snesení oplozených vajec začíná období kvokání, kdy slepice přestane snášet, neústupně sedí na vejcích a nechce je opustit; chceme-li ji vejce odebrat, reaguje zlostně. Kvočna taky přijímá málo krmiva a často vydává kvokavé nebo naříkavé zvuky, může působit jako by byla nemocná. Na břiše slepice vzniká hnízdní nažina, tj. místo bez peří, díky kterému se zlepší přenos tepla ze slepice na vejce. Sezení na vejcích (kvokavost) trvá asi 21 dní, u větších vajec o 1-2 dny déle, z menších vajec se líhnou kuřátka dřív. Jejich pípání, kterým se kontaktují s matkou, lze slyšet už den před vyklubáním. Líhnutí trvá několik hodin a probíhá pod tělem kvočny. Po vyklubání kuřat kvočna mladé po asi 6-7 týdnů vodí sem a tam, aby jim ukázala jejich životní prostor. Kuřata se od ní učí nápodobou správnému chování. Při hrozícím nebezpečí, chladu či dešti je kvočna schovává pod sebe do teplého peří. Kvokavost byla u mnohých plemen šlechtěním potlačena. Plemena pověstná kvokavostí s jistým odchovem potomstva jsou např. brahmanky, wyandotky nebo zakrslé rousné. Plemena, které kvokají zřídka nebo nikdy jsou např. fréské slepice, barneveldky, leghornky a hlavně všichni užitkoví kříženci. Jejich kuřata se proto musí nechat vylíhnout pod kvočnou jiného plemene nebo v umělé líhni. Počet vajec, které slepice za život snese je dán počtem jejích vaječných buněk, který zůstává od narození slepice fixní. Výkonné nosnice tuto zásobu spotřebují během několika let, méně výkonné nosnice můžou snést vejce i ve velmi vysokém věku (ojediněle např. i v 10 letech). Obvykle však po dosažení 5-6 let slepice již téměř vejce nesnáší nebo snáší málo a nepravidelně, v této době také přestává být plodný i kohout. Slepice snesou nejvíce vajec v prvním snáškovém období (cyklu), které je ukončeno pelicháním, což je periodicky se opakující období přirozeného fyziologického klidu, kdy u slepice dochází k výměně peří a slepice nenese; trvá asi 1-2 měsíce. Ve druhém snáškovém cyklu snáší slepice méně vajec, která jsou však větší než vejce z prvního cyklu, takže výsledná hmotnost všech vajec z prvního a druhého cyklu je prakticky stejná.

Soužití s jinými zvířaty

Kočky někdy útočí na kuřátka nebo malá plemena slepic; psi, pokud nemají příliš rozvinutý lovecký instinkt, slepicím neubližují. Není vhodné chovat slepice spolu s drobnými zvířaty (morčata, malí králíci, malé kachny, křepelky, menší druhy bažantů, želvy), protože do nich slepice rády ze zvědavosti klovou. Je-li dostatek prostoru, soužití s kachnami, klidnými husami, krůtami, koňmi, prasaty, ovcemi nebo kozami bývá poklidné.