Keporkak (Megaptera novaeangliae; dalšími názvy velryba hrbatá či plejtvák dlouhoploutvý) je kosticový kytovec.

Anatomie

Na horní straně těla je keporkak temně modročerný, na spodní straně má světlejší nebo bílé skvrny. Migruje z chladných letních základen poblíž pólů, bohatých na potravu, do teplejších pobřežních mělčin v nižších zeměpisných šířkách, aby se tam pářil a rodil mláďata. Březí samice setrvávají v potravních základnách nejdéle. Keporkak má zavalité tělo a tukový polštářek u báze hřbetní ploutve, jež má různý tvar, od skoro ploché vyvýšeniny k vysoké a trojúhelníkovité formě. Rozpětí ocasní ploutve odpovídá asi třetině délky těla s hlavou. Za použití silné ocasní ploutve je keporkak schopen se i přes svých 20 tun hmotnosti vynořit téměř celý z vody. Pak se otáčí ve vzduchu a padá po hřbetě zpět. Jeho pád je doprovázen obrovským vodním gejzírem. Není jasné, proč kytovci tyto skoky nad hladinu provádějí. Je možné, že se snaží vyvolat silné zvukové vlny nebo tlumí podráždění kožními parazity.

Rozmnožování

Keporkaci jsou savci. Proto se páří a rodí živá mláďata. Velrybí mládě má při narození váhu jedné tuny a je dlouhé 3–4 metry. Plavání se musí teprve naučít a tak se rodí ocasem napřed, aby se neutopilo. Matka s ním vypluje nad hladinu a s další velrybou, takzvanou tetičkou, ho učí plavat. Mládě vypije za den až 200 litrů mléka (s obsahem tuku až 50%), denní přírůstek je asi 50 kilogramů. K rozmnožovacímu cyklu připlouvají velryby každoročně v únoru z bohatých chladných vod Atlantiku do teplých vod Karibiku. K rozmnožovacímu cyklu připlouvají velryby každoročně v únoru z bohatých chladných vod Atlantiku do teplých vod Karibiku.

Velrybí zpěv

Keporkak bývá přezdíván jako zpívající velryba, protože v období námluv či páření zpívá písně trvající až 30 min (každá). Písně jsou slyšitelné lidským uchem na značnou vzdálenost. Pod hladinou jsou slyšet na vzdálenost více jak 40 km. (voda lépe vede zvuk). Velrybí zpěv má své melodie, jež se mění v různých situacich. O příčinách velrybího zpěvu se vědci jen dohadují. Převládá hypotéza o dorozumívání.

Rozšíření a ohrožení

Žijí ve všech světových oceánech v výjimkou Severního ledového, kde se vyskytují pouze občas v jeho nejjižnějších částech. Při svých cestách se velmi dobře orientují a dokáží navzdory mořským proudům plout po naprosto přímé trase. Jak jsou zvířata schopna tak přesné orientace není jasné. Uvažuje se o schopnosti vnímat magnetické pole, o orientaci pomocí Slunce i o tom, že si velryby předávají znalosti migračních tras z generace na generaci.

Ohrožení

Od roku 1965 je považován za obecně ohrožený druh a jeho komerční lov je mezinárodně zakázán. Od listopadu 2007 Japonsko plánuovalo lovit v Jižní oceánské velrybí rezevaci (anglicky: Southern Ocean Whale Sanctuary) 50 keporkaků ročně podle výzkumného programu JARPA-II. Toto oznámení vyvolalo globální protesty.