Načítání obsahu, prosím počkejte
Irbis horský

Irbis horský

Známé také jako:
irbis;levhart sněžný
Latinský název:
Panthera uncia
Délka:
1-1,3 m
Hmotnost:
30-55 kg
Délka ocasu:
0,8-1 m
Stav ohrožení:
Ohrožen

Irbis horský (Panthera uncia, dříve také Uncia uncia, zařazení do rodu Panthera je však přesnější, neboť nejbližším příbuzným irbise je tygr), také zvaný levhart sněžný, je velká kočkovitá šelma. Irbisové mají mláďata na jaře. Koťata zůstávají během první zimy s matkou. Teprve pak si odejdou hledat vlastní domov. Irbis má obrovské teritorium, které pravidelně obchází. Musí urazit velkou vzdálenost, než vystopuje vhodnou kořist. Jeho teritorium měří 600 km2 až 1000 km2. Díky husté srsti dokáží přežít i -40°C. Barva srsti: bělavě-šedý odstín s tmavými skvrnami, na zimu zesvětluje a tak splyne s okolím.

Rozšíření a biotop

Vyskytuje se ve střední, jižní a východní Asii. Žije na útesech, skalních hřebenech, rozvolněných jehličnatých lesích až do nadmořské výšky 5000 m. Patří mezi málo živočichů, kteří jsou schopni žít v tak vysoké nadmořské výšce.

Způsob života

Irbis připomíná levharta velkou šíří potravního spektra. Jeho kořistí jsou např. kozorožci, velekuři, jaci, divoké ovce, kozy, svišti, pišťuchy, zajíci a ptáci. Při nedostatku potravy nepohrdne ani hraboši. Irbis je samotář. V ČR jej v současnosti chovají zoologické zahrady v Ostravě, Liberci (1. tuzemský odchov), Jihlavě (nejvíce odchovů), Plzni (odchov 2008), Ústí nad Labem (odchov 2009) a Chomutově. První tuzemská mláďata z poloviny 70. let v královédvorské zoo nebyla odchována.

Ohrožení irbise

V současné době je irbis na střední úrovni ohrožení. Stalo se tak, protože byl dříve hojně loven pro jeho krásnou hustou srst, ze které se vyráběly zimní kožichy. Pro irbise jeho srst slouží také jako ochrana před zimou, ale též jako maskování ve sněhu.

Zajímavosti

Irbis je velká kočka s největším akrobatickým nadáním. Ke skákání i šplhání po kolmých skalních stěnách má uzpůsobené zadní nohy. To mu pomáhá při stopování kořisti. Život ve vysokohorských podmínkách mu umožňuje prostorná nosní dutina, která ohřívá vdechovaný vzduch. Když chce šelma spát, skryje se ve skalní dutině, jeskyni nebo opuštěném supím hnízdě, svine se do klubíčka a obtočí se huňatým ocasem, aby jí nebyla zima.


Zdroje:  Wikipedie