Hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) je středně velký pták z čeledi holubovitých (Columbidae).

Popis

S délkou 31–33 cm je velká přibližně jako holub domácí (Columba livia f. domestica), v porovnání s ním je však štíhlejší a má i delší ocas. V rozpětí křídel měří 47–55 cm a váží 150–200 g. Opeření je jednotně béžově-hnědé s tmavšími křídly s černými letkami a světlejší hlavou a spodinou těla. Kolem jasně červeného oka se táhne úzký bílý proužek, zobák má šedý, končetiny růžovo-červené. Jejím nejvýraznějším znakem je však černý, bíle lemovaný pruh na krku, díky kterému získala svůj název v mnoha světových jazycích. V letu jsou u ní patrné také bílé pásky na svrchní straně ocasu, spodní strana je černo-bílá. Pohlaví jsou zbarvena totožně, mladí ptáci pak zcela postrádají charakteristický pruh na krku a mají i hnědě zbarvené duhovky.

Hlas

Zpěv hrdličky zahradní tvoří tříslabičné „gu gů gu“, s důrazem na druhou slabiku. Při přistání nebo znepokojení se pak často ozývá nosovým „chééch“.

Rozšíření

Hrdlička zahradní není tažná, ale silně disperzní. Na konci 19. století její areál rozšíření zaujímal mírné a subtropické oblasti Asie v rozmezí od Turecka východně až po jižní Čínu a jižně pak přes Indii až po Srí Lanku. Během 20. století se však začala masivně šířit směrem na západ, do Evropy. Na Balkáně se poprvé objevila mezi lety 1900–1920, v Německu byla poprvé zaznamenána již v roce 1945, ve Velké Británii roku 1953, v Irsku roku 1959 a na Faerských ostrovech na počátku 70. let. Na konci 20. století již její areál rozšíření severovýchodně zasahoval v Norsku až po Severní polární kruh, východně po Ural v Rusku a jihozápadně po Kanárské ostrovy a severní Afriku v rozmezí od Maroka po Egypt. K viditelné expanzi došlo také na samotném východě jejího původního areálu rozšíření, kde se rozšířila až po střední a severní Čínu a dokonce i Japonsko. Několikrát byla zaznamenána také na Islandu, nikdy zde však neutvořila stálou populaci. Během 70. let byla zavlečena na Bahamy, odkud se rozšířila na Floridu. V současné době je zde považována za invazní druh. Výskyt v ČRV České republice je běžná, hnízdí zde v počtu 200 000–400 000 párů. U jejího populačního trendu byl přitom v minulých letech zaznamenán mírný vzestup.

Ekologie

Mimo hnízdní období, kdy vykazuje teritoriální chování, se často zdržuje do hejn. Zvláště početná hejna lze zaznamenat na společných nocovištích a během zimního období na místech s dostatkem potravy. Ačkoli obvykle čítají 10–50 jedinců, jsou známá i hejna čítající jedinců až 10 000.

Potrava

Živí se především semeny, ale požírá také bobule a zelené části rostlin.

Hnízdění

Hrdlička zahradní hnízdí nejpočetněji v rozmezí od března do října, může však zahnízdit i v mírných zimách. Samci při námluvách předvádí letecké manévry, při kterých krouživým letem klesají dolů a poté opět vyletují do výše. Jednoduché hnízdo z větviček staví obvykle nevysoko na stromech (přednostně jedličnatých), keřích nebo na budovách. Ročně mívá 2–6 snůšek po 2 bílých 30,6 × 23,4 mm velkých vejcích, na jejichž 14–16 denní inkubaci se podílí střídavě oba rodiče. Mláďata pak hnízdo opouští po 14–20 dnech.

Taxonomie

Rozlišujeme dva poddruhy. První, Streptopelia decaocto decaocto, zdaleka převažuje a je právě tím, u kterého během 20. století došlo k masivní expanzi. Druhý poddruh, Streptopelia decaocto xanthocyclus, se vyskytuje v jihovýchodní Asii od Barmy východně až po Čínu. Od nominálního poddruhu (S. d. decaocto) se liší také žlutým kroužkem kolem oka (který je normálně bílý). V minulosti byly občas rozlišovány i 2 další poddruhy: Streptopelia decaocto stoliczkae, rozšířený ve střední Asii, a Streptopelia decaocto intercedens žijící v jižní Indii a na Srí Lance. Nyní jsou oba řazeny k nominálnímu poddruhu. Hrdlička zahradní je silně synantropním druhem. Hnízdí ve vesnicích a ve městech, za potravou pak často zalétává do otevřených krajin, zejména na pole a louky.