Dronte mauricijský (neboli "blboun nejapný", někdy též jen "dodo", lat. Raphus cucullatus) byl asi metr vysoký nelétavý pták z ostrova Mauricius. Tento dnes již vyhynulý pták se živil ovocem a hnízdil na zemi.

Popis

Dnes už není v žádném muzeu na světě žádný kompletní dronteho pozůstatek. Rozkládající se zbytky posledního uchovávaného dronteho byly v Oxfordu roku 1755 spáleny. Nicméně z uměleckých ztvárnění víme, že dronte měl modrošedé peří, 23 cm dlouhý černý zahnutý zobák s červenou tečkou, velmi malá nevyužitelná křídla, silné žluté nohy a chomáč kadeřavých per na ocase. Dronte byl velký pták, vážil okolo 23 kg. Struktura jeho hrudníku byla nedostatečná pro let. Obecně se předpokládá, že tito nelétaví ptáci se mohli vyvinout jen na ostrově bez přirozených nepřátel. Tradičně se tento pták zobrazuje jako velmi tlustý, ale někteří biologové mají zato, že na starých kresbách jsou namalováni překrmení jedinci ze zajetí. Protože na Mauriciu se střídají období sucha a vlhka, dronte se patrně na konci období vlhka vykrmoval zralým ovocem, aby přežil období sucha, kdy byl na ostrově ovoce nedostatek. Dobové zprávy se zmiňují o jeho „hladové“ povaze – snědl, na co přišel. Proto se v zajetí, kdy měl dostatek potravy, snadno překrmoval. Vědci ohledně potravních návyků dronte mauricijského spíše spekulují. Někteří námořníci popisují, že viděli dronte mauricijského jak ve vodě chytá ryby a popisují ho jako dobrého rybáře. Rovněž zdánlivě fascinující fakta, že dronte pojídal kameny a železo, nejsou nepravděpodobná. Ptáci pojídají kameny pro lepší zažívání.

Vyhynutí

Dronte se vůbec nebál lidí a navíc nelétal, což z něho dělalo snadnou kořist. První spatřili dronteho Portugalci, kteří na ostrově přistáli v roce 1505. Název "dodo" pochází ze staroportugalského slova "doudo", které znamená „hlupák“. Stále přetrvává mýtus, že dronte lovili námořníci při své zastávce na dlouhé cestě z Mysu Dobré naděje do Asie, ale historické záznamy a archeologické nálezy toto nepotvrzují. Již Portugalci zjistili, že dronte má příliš tuhé maso a je velmi špinavý. Pozdější holandští stálí osadníci nazývali tohoto ptáka pro jeho nepříjemnou chuť a strukturu masa Walgvogel — „odporný pták“. V holandském přístavu Frederik Hendrik se prozkoumávala stará smetiště, ale žádné kosti tohoto ptáka se nenašly. Patrně lidé zkoušeli konzumovat jeho vejce. To však nebyl ten hlavní problém. Když na Mauricius přišli první lidé, přivezli sebou také další zvířata, která dříve na ostrově nežila, včetně prasat, krys a opic, která vybírala dronteho hnízda. Na jeho vyhynutí se podepsalo i mýcení lesů, kde dronte žil. Obecně se udává, že dronte vymřel roku 1662, kdy ztroskotaný námořník Volkert Evertsz spatřil poslední žijící exemplář. Jiné zdroje ale jeho vyhynutí posouvají až k roku 1681. Jelikož před Evertszem byl dronte spatřen naposledy roku 1638, předpokládá se, že dronte byl již v šedesátých letech 17. století velmi vzácný. Ze statistické analýzy loveckých záznamů z té doby se dá vyčíst datum vyhynutí k roku 1693, přičemž interval s 95 % jistotou je mezi lety 1688 a 1715. Poslední známý dronte byl zabit méně než sto let po objevu tohoto druhu. Žádné kompletní exempláře se nedochovaly, i když mnoho muzeí vlastní jeho kostru. Dokonce si můžete v jednom muzeu v Jižní Africe prohlédnout jeho vejce. Z těchto zbytků se analyzovala dronteho DNA a potvrdilo se, že byl blízkým příbuzným holubů z Afriky a obzvláště jižní Asie.

Symbióza

Vyhynutí dronteho bylo pro Mauricius katastrofou, která nezůstala bez následků. V průběhu 19. století zaznamenali přírodovědci, že na ostrově Mauricius začíná ubývat kdysi dominantní dřevina - strom Sideroxylon grandiflorum ( syn. Calvaria major, syn. Bumelia major…) . Zprvu nenápadný ústup se proměnil ve stále rychlejší vymírání. Na počátku 20. století začaly různé přírodovědecké instituce a spolky bít na poplach a založily projekt na záchranu ohroženého druhu, ale ten byl zcela neúspěšný. Strom se totiž odmítal rozmnožovat. V 70. letech 20. století již údajně existovalo pouze 13 exemplářů. Všechny byly staré přes 300 let. Tehdy si americký ekolog Stanley Temple povšiml faktu, že vlastně na celém ostrově není známý výskyt stromu mladšího než poslední existující výskyt dronteho a vyslovil hypotézu, že příčinou vymírání darmoty druhu Sideroxylon grandiflorum je vymření dronteho. Podle jeho hypotézy totiž semena tohoto stromu mají příliš tvrdý obal a aby vyklíčila, potřebovala být natrávena v drontím žaludku. Po sériích několika pokusů pak přišel s řešením - namísto dronta může stejně dobře posloužit krocan. Poté se již mohl plně rozběhnout projekt na záchranu ohroženého druhu a v současné době se začínají na ostrově zakládat nové porosty znovuzrozeného stromu. Výše zmíněný příklad demonstruje dva důležité pojmy související s vnitřní provázaností ekosystému: klíčový druh (dronte) - druh, který je klíčový pro zachování ekosystému. V tomto případě vymření dronteho zapřičinilo téměř vyhynutí dominantního rostlinného druhu, což pochopitelně vedlo k radikální změně prostředí a dalším řetězovým reakcím. sekundární extinkce - vymření jako důsledek řetězové reakce, další důležité druhy vymírají pouze v důsledku vymření klíčového druhu. Výše zmíněná teorie je však v současné době zpochybňována. Podle nových prací Stanley Templ buďto pracoval nedbale, nebo zfalšoval výsledky svého výzkumu, neboť darmota Sideroxylon grandiflorum může vyklíčit i bez pomoci drontího či krocaního žaludku a důvodem jejího vymizení je její neschopnost vyrovnat se se zavlečenými konkurenty a škůdci. Zpochybněn byl i počet přežívajících jedinců (mělo jich být několik set) a jejich věk. Hypotéza přesto zůstává široce rozšířeným,byť chybným, příkladem spjatosti, symbiózy rostliny a herbivora.

Kulturní význam

Dodo je velmi známým živočichem vyhynulým v moderní době. Jeho osudu si povšimli mnozí umělci, ohlasy nalézáme v díle Petra Bezruče - Didus ineptus (Slezské písně) a Karla Kryla - Píseň pro blbouna nejapnýho. Kosterní pozůstatky tohoto ptáka byly rovněž součástí sbírek císaře Rudolfa II., dnes jsou uchovávány v Národním muzeu v Praze. Na četných obrazech ptáka zachytil malíř ve službách Rudolfa II., Vlám Roelant Savery.