Homo neanderthalensis, někdy Homo sapiens neanderthalensis nebo neandertálec, je předvěká forma člověka. Jeho ostatky byly vůbec prvními prozkoumanými fosíliemi pravěkého člověka se zveřejněnými výsledky. První lebky neandertálců byly objeveny v belgické lokalitě Engis roku 1829 a ve Forbesově lomu v Gibraltaru roku 1848. Tyto nálezy však byly uloženy v muzeích a proto je často za první lokalitu nálezu kosterních pozůstatků mylně považováno údolí Neandertal nedaleko Düsseldorfu, ze kterého byl odvozen i název této vývojové větve. V údolí Neanderthal objevil při jedné ze svých procházek profesor Carl Fuhlrott roku 1856 dělníky vyhazující při práci v kamenolomu zbytky lidské kostry. Opatrně nález co nejvíce zkompletoval a prozkoumal. Jeho závěr byl pro tehdejší svět šokující a nepřijatelný. „Fosilní předvěký člověk neexistuje!“ prohlašovali Fuhlrottovi odpůrci a vědecké autority té doby v čele s G. Cuvierem. Až Darwinova teorie evoluční biologie roku 1859 a další nálezy daly nakonec za pravdu Fuhlrottovi.

Původ

Dlouhodobým problémem bylo, kam neandertálce ve vývojovém stromu člověka řadit. V současnosti panuje přesvědčení, že jejich původ je úzce spjat s evolučním skokem v dějinách rodu Homo, ke kterému došlo zhruba před 1 milionem let v Africe. Po dlouhém období stagnace se náhle na africkém kontinentu vynořují progresívnější formy hominidů s vyšším objemem mozkovny a vyšší postavou než u jejich předchůdce Homo ergaster a příbuzného druhu Homo erectus. Jedna skupina těchto pokročilých pralidí už minimálně před 800 000 lety osídlila Evropu. Vědci jim přidělili název Homo antecessor (doslova „člověk-průkopník“). Před cca 600 000 lety se Homo antecessor vyvinul v nový druh, „člověka z Heidelbergu“ (Homo heidelbergensis), jenž je považován za předka pozdějších neandertálců. Potvrzují to i výzkumy neandertálské DNA extrahované z koster, které indikují, že poslední společný předek neandertálců a moderních lidí žil před 700 000 lety a k definitivnímu rozštěpení obou druhů došlo zhruba před 370 000 lety. Homo heidelbergensis byl v Evropě záhy konfrontován s prudkými klimatickými výkyvy charakterizujícími nástup dob ledových. Stáří společného ženského předka všech neandertálců (asi 250 000 let) odpovídá vrcholu tzv. mindelského (elsterského) glaciálu, kdy se v Evropě objevují první hominidé se zárodečnými neandertálskými rysy. Ve své typické podobě se neandertálci vynořují na konci dalšího (risského/saalského) glaciálu před 130 000 lety.

Rozšíření

rozšíření neandertálcůJak ukazují poslední genetické výzkumy, v průběhu teplého eemského interglaciálu před 114 až 131 000 lety pronikli evropští neandertálci až do střední Asie. Za nejvýchodněji položené naleziště neandertálců byla dosud považována jeskyně Tešik-Taš v Uzbekistánu, kde byly ve 30. letech objeveny pozůstatky neandertálského dítěte staré asi 70 000 let. Analýza DNA z přibližně 30-38 000 let staré kostry v Okladnikově jeskyni v Altajském pohoří však ukázala, že nenáleží moderním lidem, nýbrž neandertálcům. Do tohoto obrázku zapadá nález archeologické lokality s rysy mousterienu na dolním toku Jeniseje, která byla datovaná na stáří 125 000 let. Znamená to, že neandertálci obývali i region jižní Sibiře a teoreticky není vyloučeno, že se mohli dostat až na Dálný Východ. Před cca 70 000 lety, kdy došlo k dramatickému ochlazení, okupují i Přední Východ, který v průběhu předchozího teplého interglaciálu drželi v rukou první sapientní migranti z Afriky. Na našem území dokládá přítomnost neandrtálců zejména archeologický objev z jeskyně Šipka v severomoravském Štramberku - tzv. Šipecká čelist.

Kultura

Charakteristickým rysem provázejícím neandertálce je „mousterská kultura“ (mousterien). Ta se vyznačuje tzv. levalloiskou technikou výroby nástrojů, jež se v Evropě objevuje před zhruba čtvrt milionem let a dokázala už sofistikovaně opracovávat i drobné úštěpy od kamenného jádra, které byly v předešlém období pouze výrobním odpadem. Na území Česka je mousterien reprezentován svou regionální variantou nazývanou micoquien, jehož nejvýznamnější nálezy pocházejí z jeskyně Kůlna v Moravském krasu. Na konci středního paleolitu se v souvislosti s neandertálci setkáváme i s prvními pohřby, z nichž nejvíce proslul ten údajně „květinový“ z iráckého Šanidaru, který obsahoval kostru člověka stiženého mnoha zraněními a dokonce s amputovanou rukou. Porod neandertálců byl komplikovaný stejně jako u dnešního člověka a proto rodičkám musel někdo pomáhat („porodní bába“). Některé nálezy napovídají, že neandertálci si čistili zuby

Fyzický vzhled

Původní lidské populace, obývající tropickou Afriku, se vyznačovaly štíhlou lineární konstitucí a relativně dlouhými končetinami s dlouhými distálními segmenty (předloktí, lýtka). Tato tělesná stavba relativně zvětšovala povrch těla v poměru k tělesné hmotnosti a tak umožňovala rychleji se zbavovat přebytečného tepla a vyhnout se riziku přehřátí (tzv. Allenovo ekologické pravidlo). V extrémní podobě se s ní dnes setkáváme u obyvatel afrických savan a u australských domorodců. Předkové neandertálců se však museli vyrovnat s diametrálně odlišným klimatem, které naopak vyžadovalo maximální konzervaci tělesného tepla a tudíž i relativní zmenšení tělesného povrchu. To vedlo k evoluční selekci podsaditých tělesných typů s krátkými končetinami a zejména s velmi krátkými distálními segmenty (předloktí, lýtka) (tzv. Bergmannovo pravidlo). Po překonání dvou krutých dob ledových se neandertálci vynořují jako značně muskulární, zhruba 165 cm vysocí hominidi s mohutným trupem a robustními kostmi, které musely vydržet riskantní lovecký styl, při němž docházelo často k přímému kontaktu s tehdejší evropskou megafaunou. Současného člověka by na neandertálcích asi nejvíce upoutal výrazný pronikavý nos, nízké, téměř ploché čelo s nadočnicovými oblouky, dlouhá, plochá lebka a neexistence brady. Rozhodně nebyli hloupí; objem jejich mozkovny se v průměru pohyboval na nejhořejší úrovni rozpětí u současných lidských populací (téměř 1500 cm3). Podle studia neandertálské DNA měli tito hominidi světlou pleť a vyskytovali se mezi nimi i jedinci s ryšavými vlasy.

Ekologie

Potrava neandertálců obsahovala hlavně maso velkých zvířat (velcí býložravci), ale také mořské živočichy jako jsou měkkýši, tuleni, delfíni, ryby, mořští ptáci a želvy.

Vymření neandertálců

Ve střední a středozápadní Evropě mizí neandertálci poměrně záhy po nástupu klasického aurignacienu před 36 500 lety. Poslední stopy mousteriénu a neandertálských koster nacházíme porůznu ve Španělsku a ve východní Evropě před 28-30 000 lety. Vůbec poslední neandertálci přežívali v jeskynním systému kolem Gibraltaru možná ještě před 24 000 lety (v poslední době je však toto datování zpochybňováno). Hodně diskutovaná je stále otázka, zda se mohli neandertálci s moderními sapienty mísit a přispět do současného evropského genofondu. Podle antropologů je taková možnost pravděpodobná, protože na kostrách nejstarších evropských sapientů nacházíme ve zvýšené míře určité typické neandertálské nebo jiné archaické znaky, které už u tehdejších afrických Homo sapiens vymizely. Známý je také příklad 24 500 let starého „hybridního“ dítěte z portugalského Abrigo de Lagar Velho, jehož kostra vykazuje sapientní i neandertálské rysy. To by naznačovalo, že moderní lidé museli při svém putování do Evropy či přímo v Evropě absorbovat určitou příměs lokálních hominidů. I když se někteří genetici snaží doklady takové příměsi najít (viz např. hypotéza o neandertálském původu genu mikrocefalinu, který podporuje rozvoj mozku), jednoznačný důkaz zatím přinesen nebyl. Další zajímavé výsledky přinesla vědecká studie, publikovaná v květnu roku 2010.