Čížek lesní (Carduelis spinus) je malý druh pěvce z čeledi pěnkavovitých (Fringillidae).

Taxonomie

Čížek lesní byl popsán Carlem Linném v roce 1758 pod názvem Fringilla spinus. Jedná se o monotypický druh (tzn., že nevytváří žádné poddruhy).

Popis

Dorůstá délky 11-12,5 cm, v rozpětí křídel měří 20-23 cm a váží 10-18 g. Je sexuálně dimorfní. Samci mají zeleno-šedý hřbet, žlutý kostřec, široké žluté pruhy na jinak černém ocase a křídlech, nažloutlou hruď, černou skvrnu pod zobákem a černé temeno. Samice jsou svrchu zelenější, šedě pruhované s nazelenalým temenem, bílým opeřením pod zobákem a bílou, silně pruhovanou spodinou těla. Zobák je u obou pohlaví šedý, končetiny tmavě hnědé a oči černé. Mladí ptáci se podobají samicím, ale jsou zbarveni jednotvárněji.

Hlas

Vábí syčivým „diééé“. Zpěv je rychlý, švitořivý, prokládaný silnějšími kratšími zvuky. Čížek lesní zpívá po celý rok, často i ve skupinách.

Rozšíření

Hnízdí na rozsáhlém území Evropy (zejména pak v její střední a severní části) a izolovaně též na území východní Asie. Je částečně tažný, asijští ptáci zimují zejména v Japonsku a Číně, evropští pak ve střední, jižní a západní Evropě a severní Africe. Hnízdí v jehličnatých a méně početně i ve smíšených lesích, obzvláště pak ve vyšších polohách. V zimě se běžně vyskytuje také v parcích a zahradách.

Výskyt v ČR

V České republice hnízdí v počtu 90 000-100 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1600 m n. m. V zimě, kdy je zde zastoupen 1,5 -2,5 miliony jedinci, na naše území přilétají ptáci ze severní a východní Evropy.

Status

Globální populace druhu je odhadována na 30-70 milionů jedinců, evropská populace pak na 2,7-15 milionů párů. Čížek lesní proto není považován za nijak ohroženého a v Červeném seznamu IUCN je zařazen do kategorie málo dotčených druhů. Náleží též mezi druhy chráněné Bernskou úmluvou.

Chování

Čížek lesní je velmi energický pták, obratně šplhá a při hledání potravy často visí i hlavou dolů. Obzvláště pak na podzim a v zimě se často zdržuje v malých soudružných hejnech, v kterých panuje jasně stanovená hierarchie.Během hnízdního období však žije velmi skrytě.

Potrava

Je převážně semenožravý. Na podzim a v zimě požírá zejména semena listnatých stromů, včetně břízy nebo olše. Zalétává též do kulturních krajin, kde se přidává k jiným pěnkavovitým pěvcům a společně pátrají po semenech hvězdnicovitých rostlin, jakými jsou např. bodláky či pampelišky. Na jaře a v létě se v jeho potravě objevují zejména semena jehličnatých stromů, obzvláště pak rodů Abies, Picea a Larix. Dále se živí také semeny jilmů a topolů. Během péče o potomstvo v jeho potravě stoupá také význam živočišné složky, konkrétně hmyzu (zejména brouků).

Hnízdění

Čížek lesní hnízdí ve středoevropských podmínkách od března až do července, a to jednou nebo dvakrát ročně.Často přitom tvoří malá hejna až o 6 párech. Dobře skryté pohárovité hnízdo z malých větviček, trávy, mechů a lišejníků staví vysoko ve větvích jehličnatých stromů. Samice klade 2-6 bílých až našedlých nebo světle modrých, hnědě skvrnitých, 15,2 x 12,1 mm velkých vajec, na kterých sedí sama 10-14 dnů. Mláďata jsou altriciální a hnízdo opouští po 15 dnech.

Chov a kulturní význam

Jméno čížka je nápadně podobné v mnoha evropských jazycích (například rusky se řekne Čiž, německy Zeisig, holandsky Sijs). Pravděpodobně existuje i souvislost českého názvu s čižbou. Čížek byl od pradávna vítanou a poměrně snadnou kořistí čižbářů. Od prehistorie, po celý středověk a v novověku až do poloviny 19. století byl spolu s jinými pěnkavovitými ptáky běžně chytán (také i jako zdroj potravy). Čížci se snadno ochočí a jsou to nenároční chovanci . Snad z toho důvodu se tento čiperný ptáček stal, přes svůj nenápadný vzhled a poněkud vrzavý zpěv, oblíbeným "klecním" ptákem. Ještě ve 30. letech 20. století byl chován v mnoha domácnostech i dílnách drobných řemesníků. Jeho bývalou oblibu dodnes dokládají lidové písně (Čížku čížečku, Čížku, ptáčku zeleného peří...), říkadla, jména obcí (Čížkovice, Čížová...) nebo rozšířená příjmení. Z bytů a provozoven ho vytlačilo až masové rozšíření radiových příjímačů. Ze všech pěnkavovitých ptáků se nejsnadněji kříží s kanárem. V současnosti jsou i v ČR chování a dále rozmnožováni jedinci v přímé péči člověka pocházející z registrovaných chovů (v souladu s platným zákonem na ochranu přírody a krajiny). Takový chov je cenným zdrojem poučení a i informací o bionomii druhu. V zajetí se vedle přírodně zbarvených ptáků vyskytují i některé barevné mutace.