Buřník peruánský (Pelecanoides garnotii) je jeden ze čtyř druhů malých mořských ptáků z čeledě buřníkovitých, která přísluší do řádů trubkonosých.

Rozšíření

Buřníci peruánští hnízdí a zdržují se pouze na jihozápadním pobřeží Jižní Ameriky u Chile a Peru, málo kdy bývají zahlédnuti i severněji v ecuadorských vodách, ale pravděpodobně tam jen loví. Jejich hlavní hnízdiště jsou v současné době prokazatelně na peruánských ostrovech La Vieja a San Gallán a chilském ostrově Choros. Jsou to mořští ptáci kteří dobře létají a stráví převážnou část svého života na moři, od pobřeží se ale příliš nevzdalují. Na pevnou zem vystupují jen při při vyvádění mláďat. Žijí v oblasti, kde protéká mohutný, studený, velmi úživný Peruánský proud přinášející z vířícího Jižního oceánu vodu bohatou na kyslík, rozpuštěné minerály, plankton, kril a následně i mnoho drobných i větších ryb. Pokud migrují, tak jejich trasy nejsou známy.

Popis

Jsou to malí, zavalití ptáci velcí 20 až 26 cm a váží asi 200 g. Černý zobák mají krátký ale silný, mírně zahnutý s malým háčkem na špičce. Trubkovitá nozdra na horní čelisti zobáku je otočenou směrem vzhůru. V jícnu mají velké vole, kde ukládají nalovenou potravu. Křídla mají poměrně krátká ale se silnými svaly, ocas malý. Nohy s namodrale šedými plovacími blánami mezi třemi prst jsou umístěny až vzadu. Jsou to ptáci stavbou těla výborně přizpůsobení pro život na vodě a pro potápění ale neuzpůsobení k pohybu po souši, tam chodí nemotorně a pomalu. Barva peří shora je převážně tmavá až černá, zespod bílá. Tváře a boky krku mají nahnědlé až černé, vzadu na boku hlavy a u lopatek mají bílé pruhy. Peří křídel a ocasu je černé, okraje křídel jsou částečně bíle olemovány. Létají velice obratně nízko nad hladinou za rychlého mávání křídel, nezaleknou se ani vysokých vln a silného větru. Ještě lépe než létají se dokážou potápět, běžně do hloubky 30 m a výjimečně i 80 m, používají přitom silných křídel jako plozví a ocasu i nohou jako kormidla. Pod hladinou také hledají úkryt před dravými ptáky, na vodní hladině spí.

Stravování

Buřníci peruánští se živí mořskými živočichy, které loví pod vodní hladinou, velmi obratně se za nimi potápějí. Sbírají hlavně drobné rybky, rybí potěr, korýše a v místech kontinentálního šelfu i živočichy lezoucí po dně. Skladba potravy se v průběhu roku mění podle momentální dostupností. S rostoucím průmyslovým velkolovem ryb a změnou cirkulace mořských vod kterou zapříčiňuje El Niño se předpokládaný dostatek potravy vytrácí. V letním období se živí převážně krilem. Při detailním rozboru nestrávených zbytků bylo zjištěno, že největší část tvoři rybky ančovičky (Engraulis), sardinky (Sardina) a (Sardinops), holohlavci (Normanichthys) a pak krunýřovky (Euphausia), malé chobotničky (Octopoda) a různí drobní krabi (Brachyura) kteří bývají součásti krilu. Rybí potěr a další živočichy po kterých nezůstávají v žaludcích zbytky lze jen odhadovat.

Rozmnožování

Rozmnožují se, jako všichni příslušníci této čeledě i celého řádu, na pevné zemi, konkrétně na několika málo ostrovech v blízkost Chile a Peru. Hnízdí ve skalních dutinách a pod kameny, nebo a to převážně, v zemních norách které si vyhrabává drápy a zobákem v písčité půdě nebo ve vrstvách guána. Ptáci hnízdí průběžně po celý rok, nejčastěji v letním období od prosince do března a druhý vrchol je v zimě od května do srpna, kdy je větší dostatek potravy. Hnízdo nebo noru budují a přilétají i odlétají výhradně v noci. Samice snese jediné vejce na kterém se střídá v sezení se samcem po dobu 9 až 10 týdnů. Pak je mládě dalších 9 až 10 týdnů, než se plně opeří, krmeno oběma rodiči potravou přinášenou ve voleti. S ohledem na množství suchozemských i ptačích dravců a rozšířeného sběru vajec místními obyvateli a rybáři se mnoho mláďat nedožije úspěšného odchodu do moře. Předpokládá se, že asi jen z každého třetího hnízda dospěje mládě do stadia schopného rozmnožovat se.

Ohrožení

The IUCN Red List of Threatened Spesies řadí buřníky peruánské mezi ohrožené druhy. Zahnízďuje asi 12 000 až 13 000 párů, avšak jen na několika ostrovech v poměrně malém areálu. Přestože jsou tyto ostrovy v přírodních rezervacích, nejsou až na výjimku v těchto rezervacích strážci. Navíc jsou ostrovy v zónách ve kterých se v pěti až sedmiletých intervalech sklízí guáno, tím se poničí již hotové nory a znesnadní se na kamenitém podkladu vyhrabat nové.