Výzkum v podstatě nasměrovaly poznatky lidské medicíny. Autoři práce uvádějí, že částečná či úplná ztráta sluchu způsobená věkem postihuje asi třetinu lidské populace starší 65 let. Zároveň existují studie, které ukazují, že úpadek rozumových schopností je ve stáří u lidí postižených hluchotou asi o 30–40 procent rychlejší. Statisticky je tak ztráta sluchu pro rozvoj stařecké demence rizikovějším faktorem, než například obezita či vysoký tlak. Nebylo ale doposud jasné, zda podobné schéma můžeme najít i u psů.

V rámci výzkumu badatelé prohlédli 39 psů v seniorském či přímo přestárlém věku. Zaměřovali se při tom na testování jak sluchu, tak rozumových schopností. Kromě toho byli zapojeni i chovatelé psů s podrobným dotazníkem, který měl pomoci vyhodnotit změny ve vnímání stárnoucího mazlíčka a měnící se kvalitu jeho života.

Sluch a porozumění spolu souvisí

Průměrný pes slyší bez problémů tóny minimálně o 50 decibelech. Ve výzkumné skupině takový výsledek mělo 19 jedinců, 12 psů potřebovalo 70 decibelů, 8 z nich dokonce až 90 decibelů. To už je hluk odpovídající startujícímu letadlu. U tří takto odstupňovaných skupin psů s horším a horším sluchem se pak lišil i průměrný věk – 12, 13 a 14 let.

Při porovnání těchto výsledků s dotazníky majitelů psů se zdálo průkazné, že hodnocení celkové vitality zvířete a kvality jeho interakce s lidmi výrazně klesalo se zjištěnou mírou ztráty sluchu. To pak ještě dále podtrhly testy různých schopností porozumění a vnímání. Kognitivní potenciál jedinců klesal se stejnou křivkou, s jakou se jim ztrácela schopnost slyšet.

Autoři práce tedy říkají, že si v podstatě mohou vypůjčit zhodnocení těchto stavů od lidských neurologů. Ztráta sluchu ve stáří je pro ně jedním z výrazných ukazatelů na nebezpečí rozvoje demence. Zároveň je to významný rizikový faktor pro ztrátu pohybových schopností, častější zranění a podobně. U lidí je zkrátka jasné spojení mezi neurologickým a fyzickým úpadkem těla. To samozřejmě nutně neznamená, že každý hluchý senior musí trpět demencí, zdá se ale, že stařecké obtíže bohužel častěji nastupují propojeně.

Na co se zaměřit?

Nová studie pak tedy dokazuje, že podobné propojení těchto procesů můžeme chápat i u psích mazlíčků. Zajímavou otázkou ale zůstává, jaká přesně je souvztažnost těchto různých aspektů „úpadku“. Předznamenává hluchota nebezpečí stařecké demence nebo sama pomáhá jejím rozvoji? Je možné při léčbě ztráty sluchu zpomalit i další neduhy spojené se stářím? Právě přesným sledováním fyzických i neurologických změn u psů se může do budoucna dařit na tyto otázky odpovídat. Autoři kupříkladu uvádějí, že v některých ohledech léčba psí hluchoty vykazuje lepší výsledky, než je tomu v případě lidí.

Pokud by veterináři díky podobným studiím věděli na jaké rizikové faktory psího stáří se zaměřit, mohly by výsledky mimoděk pomáhat na více frontách. Tedy primárně výrazně zlepšovat kvalitu života psích seniorů – a díky tomu pomoci i poznatkům v oblasti lidské medicíny. Zdá se zkrátka, že psí a lidská cesta životem může kráčet stejnými cestami nejen v mládí a při plné síle, ale i v čase stáří a chřadnutí. Řešení problémů jedněch pak může pomoci i druhým a obráceně.