Psí sluch patří mezi jedny z klíčových smyslů zvířete, jakkoliv o něco důležitější je asi čich. Sluchové ústrojí mají psi mnohem efektivnější, než třeba lidé, základní princip je ale stejný jako u všech savců: měkké tkáně a malé kůstky přenáší zvukové vibrace nervům a ty je vzruchy posílají do mozku. Poškození nebo dysfunkce kdekoliv „po cestě“ pak vede ke ztrátě sluchu. 

Sluchová dysfunkce může být i vrozená, přičemž taková vada někdy bývá i dědičná. Studie naznačují, že některá plemena mohou mít k vrozené hluchotě sklony – vyšší výskyt je například u dalmatinů či anglických setrů. Navíc existuje hypotéza, že kvůli provázanosti genetiky je jistým indikátorem barva srsti: ve statistikách z ne úplně jasné příčiny vychází, že psi s bílou barvou srsti mají řádově vyšší pravděpodobnost ztráty sluchu.

Nevrozenými příčinami jsou různá poškození sluchového ústrojí. To může přinést silná infekce uší, parazitické infekce, otrava či nádory. Pochopitelně nelze zapomenout ani na zranění. Některé z těchto příčin mohou působit jen dočasně a sluch se může vrátit – obecně ale platí, že velká část poškození je trvalá. Asi nejčastěji se pak sluch u psů ztrácí kvůli degeneraci nervů způsobené stárnutím.

Problém s povely

Často se stane, že si majitel psa ztráty sluchu hned nevšimne, obzvlášť když k ní dochází postupně. Jasno často není ani u vrozených vad, podezření se většinou objevuje až ve chvíli, kdy má štěně problém se naučit i jen základní povely.

Jednoduchý test, kdy se sleduje reakci psa na zvuk mimo jeho zorné pole (například zapískání), může pomoci, ale není stoprocentní. V podstatě jediným zcela jistým testem je změření mozkové a nervové aktivity, což ale není běžně dostupná procedura. Nicméně pozorný chovatel s velkou pravděpodobností dříve či později hluchotu určí podle změn chování a reakcí.

Nové formy komunikace

Dobrou zprávou ale je, že neslyšící psi mohou žít v podstatě normální život, jen je nutné brát ohled na jejich specifické potřeby. V našem prostředí naštěstí není tak rozšířená škodlivá pověra, že pro hluchého psa je utracení jediným správným milosrdenstvím, veterináři ve Spojených státech ji ale opakovaně musí vyvracet.

Majitelé neslyšícího psa se musí především naučit novým formám komunikace. Velmi tomu pomáhá řeč těla, existuje celá soustava výcviku psů pomocí gest. Někteří psí odborníci dokonce uvádějí, že při rozlousknutí vizuální komunikace se dá na psa naladit lépe, protože hlasové pokyny jsou jim méně přirozené, než čtení řeči těla.

Existují navíc různé pomůcky – pes se může například naučit reagovat na vibrující (nikoliv šokový!) obojek, který po stisknutí ovládání supluje zavolání. Je tak možné zvíře zastavit či přivolat.

Je potřeba mít na paměti, že neslyšící pes je zranitelnější. Některé běžné situace pro něj představují hrozbu – například doprava. Zrak a čich ho zase nemusí včas varovat před útokem jiného psa. V podstatě by se neměl ve veřejném, otevřeném prostoru nechávat bez vodítka (a to ani tam, kde je to legální), protože téměř nemáte možnost, jak ho přivolat k sobě.

Při sledování neslyšícího psa ale brzy zjistíte, že se chováním od zdravého zvířete skoro neliší. Neustále má potřebu si hrát a zkoumat svět, interaguje s lidmi i s jinými psy, dokonce štěká a vyje. Sám pes se vlastně dokáže nastalé situaci přizpůsobit překvapivě snadno. Větší tíha zodpovědnosti pak možná leží na majiteli – vztah k psímu příteli za to ale stojí.