Rozsáhlý výzkum vznikl ve spolupráci veterinářů z univerzit v Bristolu a Cardiffu a z Royal Veterinary College v Londýně. Umožnila ho existence britského systému VetCompass, který shromažďuje informace o zvířecích pacientech ze všech registrovaných klinik v zemi. Nedávno jej publikoval magazín Canine Medicine and Genetics today. Zpracovávala se data za rok 2016: celkem se pracovalo s 1756 laboratorně potvrzenými případy psího osteosarkomu při srovnání se zdravotními údaji 905 211 psů.

Vědci dospěli k závěru, že u 27 plemen lze hovořit o nadprůměrném výskytu osteosarkomu, šlo vesměs o velké psy. Naopak třicítka malých plemen, například Jack Russel teriéři, border teriéři, bišonci či francouzští buldočci vykazovali výskyt statisticky nižší oproti celkovému průměru v psí populaci.

Studie také porovnávala rozměry psů – celkovou hmotnost těla, délku nohou a tvar lebky. Potvrdila tím na větším vzorku závěry starších výzkumů: těžcí psi s dlouhýma nohama a protaženými lebkami jsou rakovinnou kostí nejvíce ohroženou skupinou. Za příklad obzvlášť náchylných plemen byli označení rotvajleři, německé dogy, rhodéští ridgebackové, mastifové či němečtí ohaři. Díky rozsahu studie byli navíc určeni i psi s minimálním výskytem, jejichž příklady jsme uvedli výše.

Může za to zřejmě genetika

Zjištění náchylnosti konkrétních plemen naznačují, že jedním z viníků rozvoje osteosarkomu je genetika zasaženého psa. Výzkum je tak cenným základem pro další bádání na tomto poli, které může vést až k odhalení genetického základu této zákeřné formy rakoviny. Výzkumný tým ostatně nyní pracuje na přípravě projektu, který by mohl vést ke zmapování genetického profilu osteosarkomu. To by mohlo vést nejen k lepší prevenci, ale i k účinné medikaci. Když víte, na které geny léčbu cílit, pak je možné zkoušet osteosarkom přímo léčit.

Autoři studie upozorňují, že se ukazuje problematika psích extrémů i na poli, kde bychom to možná na první zamyšlení nečekali. Když se uvádí, že čistě estetické přešlechtění malých plemen až do nezdravých forem (například plochý obličej) nese řadu problémů, dává nám to smysl. Velkého, silného psa bychom ale podvědomě chápali jako zdravého, obzvlášť v kontrastu s chrčícím buldočkem. Nicméně i tady sledování nějaké extrémní podoby – v tomto případě například co nejvyšší hmotnost či nejdelší nohy – může zjevně přinést problémy, které se s každou další generací kumulují.

Zdůrazněme na závěr, že žádný pes není před osteosarkomem zcela v bezpečí. Statistika pouze říká, kteří z nich jsou více ohrožení. Dostává se tím ale varování majitelům a veterinářům náchylnějších plemen, že musí o to citlivěji u svých čtyřnohých přátel a pacientů sledovat rané příznaky této nemoci.