Výzkum financovaný britským sdružením The Kennel Club vedli odborníci na psí zdraví z univerzity v Nottinghamu a Univerzity Harpera Adamse. Jako modelový příklad si vzali psy cvičící podle vzoru zkoušek služebních armádních a policejních psů v USA i Velké Británii. Tato zkoušková sestava je zajímavá tím, že od 60. let prošla jen minimální změnou. Vedle zvládnutí hledání pachových stop a poslušnosti se pozornost soustředí hlavně na atletické schopnosti v rámci tzv. agility. Součástí podmínek potom je, aby zvíře dokázalo překonat překážku vysokou 1,82 metru (6 stop) a provedlo skok do dálky 2,74 metru (9 stop).

Právě na tyto dvě zmiňované disciplíny se badatelé zaměřili. Jsou totiž považovány za velmi náročné, což platí především pro svislou překážku. Pes totiž musí z místa skočit a následně vylézt do dostatečné výšky, ze které pak skáče na druhou stranu. Vědci předpokládali, že takové cvičení bude velmi namáhat klouby, což svým měřením jenom potvrdili.

Analýzu prováděli nejen natáčením zpomalených videí a následnými výpočty působících fyzikálních sil. K výsledkům pomohla i speciální dopadové podložky, která umožňují měřit mechanický tlak psa při doskoku. Pro porovnání byli cvičitelé psů požádáni, aby s každým zvířetem provedli cvičení ve třech různých výškách v rozmezí od 1,52 do zmiňovaných 1,82 metru.

Zásadní vliv gravitace

Ukázalo se při tom, že při snížení překážky asi na 1,68 m výrazně klesá síla, která působí na psí končetiny při dopadu, stejně jako tlak na jejich klouby. Trochu paradoxně ale při minimální hodnotě 1,52 m celkové tlaky zase výrazně stoupaly. U takto nízké překážky totiž psi změnili styl překonávání, který se začal více podobat souvislému skoku do výšky. Podobně se měřily i skoky do dálky, ale tam v rozsahu 2,13 až 2,74 metru nebyl v podstatě rozdíl. Zdaleka nejzásadnější je tak vliv gravitace při překonávání na výšku postavených překážek.

Existují samozřejmě rozdíly mezi jednotlivými psy v závislosti na jejich plemeni, hmotnosti, věku či stupni vytrénování. Překážky ale bývají při některých zkouškách standardizované, autoři proto mají za to, že je potřeba na možná nebezpečí takových cvičení upozorňovat. Zajímavé při tom je, že téma není nové – o dopadech na zdraví končetin psích atletů se vede odborná polemika už dlouho. Konkrétní studie hledající “tvrdá data”, tedy ukazující přesné působení na kosti a klouby, je ale naprosté minimum.

Zástupci asociace zaštiťující ve Velké Británii některé psí závody výsledky studie přivítali. Pokud by totiž panovala shoda v tom, že jde standardizované překážky upravit, nebyli by kategoricky proti. Jak totiž vidíme na výsledcích měření, mezi 1,82 a 1,68 metry totiž zjevně není zásadní rozdíl. Techniku a schopnosti psů obě výšky překážek prověří – a zároveň se i lehké snížení projeví v příznivějším vlivu na klouby zvířat.

Jak jsme uvedli, konkrétní číslo se může lišit podle typu soutěže a váhových kategorií psů, cesta k hledání o výškového optima ale existuje. Koneckonců, všichni atleti – ať už dvounozí či čtyřnozí – si za své výkony zaslouží obdiv. To ale neznamená, že si ze sportu musí odnést trvalé následky.