Výzkum vedl tým vědců z univerzity v Ghentu v Belgii, pohyboval se přitom na pomezí psychologie, psychiatrie a veterinární vědy. Pokud bychom měli za vzor vzít lidské úzkostné poruchy, pak existuje několik různých základních typů, v zásadě odrážejí různé úrovně strachu, emoční citlivosti a negativního očekávání. S těmito poruchami je někdy velmi těžké žít, stejně tak je ale těžké o ně správně pečovat kvůli jejich komplexnosti.

Výzkum stresu a úzkosti u zvířat trvá už nějakou dobu a svým způsobem pomáhá pochopení obdobných jevů i u lidí. Nová studie si kladla na cíl se na celou věc podívat z hlediska biologie a tedy hmoty. Poznáním procesů v mozku, které jsou s úzkostmi spojené, totiž může vést cesta k možným řešením těchto problémů.

Obvody úzkosti

Do výzkumu byli zapojení psi jak s diagnostikovanou úzkostnou stresovou poruchou, tak zvířata zdravá. Pomocí magnetické rezonance jim byl nasnímán mozek tak, aby sami zvířecí účastníci výzkumu neutrpěli další stres. Jejich chovatelé navíc vyplnili komplexní dotazník používaný pro mapování chování zvířat. Věci tak dostali k dispozici množství dat, na kterých se dala stavět analýza. Díky tomu se podařilo určit oblasti v mozku, které si badatelé pracovně označili jako „obvody úzkosti“, tedy ta centra, která na úzkostné poruchy mají přímý vliv.

U psů bez těchto psychických obtíží skeny mozku ukázaly v daných oblastech rozdíly oproti zasaženým mazlíčkům. Klíčová byla hlavně síla některých spojení a komunikačních linií neuronů. Příkladem je stav mozkové amygdaly, což je oblast zpracovávající pocit strachu. U úzkostných psů byla její neuronová spojení zbytnělá, svým způsobem výkonnější, jako by zvíře mělo více zkušeností se strachem. To je pozoruhodně podobné obdobným zjištěním u mozků lidí zasažených úzkostmi či fóbiemi. Také dotazníkové šetření u takovýchto psů potvrzovalo zbytnělý strach z cizích lidí a zvířat. U psů s úzkostmi bylo naopak oslabené spojení mezi dvěma oblastmi mozku, které zodpovídají za učení a zpracovávání podnětů.

Sami vědci zdůrazňují, že mozek je komplexním biologickým počítačem a stále se neblížíme nějakému úplnému poznání jeho fungování. Proto je potřeba brát závěry studie s rezervou. Dá se namítat, že vzorek zkoumaných psů nebyl dostatečně velký, také se nebere v potaz řada vnějších faktorů na psychiku zvířat, například životní podmínky psů, stav péče o ně a podobně. Navzdory těmto výhradám se ale zdá, že existují měřitelné rozdíly mezi psy psychicky odolnými a těmi trpícími problémy.

Další, závažnější otázkou, je pak to, co vlastně s úzkostmi dělat. Na tu studie neodpovídá, a tak léčba zůstává na poli různých medikací a tréninkových metod. Pokud by se ale do budoucna podařilo zpřesnit chápání, jak vlastně k psychickým poruchám u psů dochází a jak se biologicky projevují na mozku, mohlo by to pomoci i novým metodám léčby.