Tým badatelů prováděl průzkum částečně vlastním sledováním, z velké části ale spoléhal na informace od zapojených chovatelů. Ti byli instruováni, jak svoje mazlíčky sledovat a do jakých situací je dostávat – a díky tomu bylo možné postihnout poměrně velký vzorek psí populace. Celkem se takto průzkumu účastnilo na 13 700 psů, u 72,5 % z nich byl zjištěn výskyt nějaké úzkostlivého či jinak negativního chování.

Nejčastějším problémem byla citlivost na zvuk – asi 32 % psů reagovalo bázlivě na nějaký konkrétní zvuk. K tomu je potřeba dodat, že 26 % ze všech s touto úzkostí se ale bálo ohňostrojů. Druhou obecně rozšířenou úzkostí byl strach. Úlekovou, až panickou reakci vykazovalo v nějaké situaci 29 % psů – 17 % z nich se bálo jiných psů, 15 % cizinců a 11 % nového prostředí.

Starší psi jsou na tom hůř

Při statistickém promítnutí populace se ukázalo, že strach z hluku, především z hromů, byl výrazně vyšší u starších psů. Starší psi také hůře snášeli nepříjemné prostředí – mnohem častěji vykazovali strach z výšek a obavy z neobvyklých povrchů (například chůze po lesklých podlahách, mřížování a podobně).

Mladí psi v takových situacích snadněji "sebrali odvahu", zato se u nich častěji projevovalo problematické chování – destruktivní sklony, hyperaktivita, problémy se sebekontrolou (například honění vlastního ocasu). Psi měli celkem očekávatelně mnohem častější výskyt agresivity, než feny.

Rozdíly byly i mezi plemeny. Například nejcitlivější na hluk byli lagotto romano, někteří teriéři a kříženci. Španělští vodní psi, sheltie a opět někteří kříženci zase nejvíc vykazovali strach z cizích psů a lidí. Jako nejagresivnější vůči cizincům vyšli malí knírači (10,6 %), oproti labradorům na druhé straně spektra (0,4 %).

Psí duše je komplikovaná

Zjištění sama o sobě to nejsou zase tak překvapivá. Rozhodně se tím nedá říci, že domácí psi jsou snad nějaké uzlíky nervů. Spíše to potvrzuje, že psí duše je stejně zkoušená, jako ta lidská a že k životu nepatří jen pozitivní prožitky.

Spoustu toho vlastně bereme přirozeně – řekneme například, že je normální, že se pes bojí cizích lidí. Pořád jde ale o projev psychické úzkosti. Stejně jako strach z ohňostrojů, o kterých ale víme, že pejskům dávají pěkně zabrat.

Studie se tedy zkušenému chovateli může zdát banální. Je nicméně je cenná tím, že pracuje s poměrně rozsáhlou statistikou. Kdyby to byl průzkum veřejného mínění u lidí, už by se výsledek považoval za vypovídající pro celou populaci.

Autoři výzkumu na konci nabádají chovatele a odborníky, aby se stresové faktory snažili rozpoznávat a pokud možno odbourávat. Nakonec možná pro psy platí to samé, co pro lidi – svět se mění a je stále těžší v něm nacházet klid. Výskyt úzkostí stoupá a o to víc je potřeba jim předcházet. Sdílíme zkrátka s pejsky to dobré i náročné, co život přináší.