Psychoterapeutické účinky interakce se zvířaty či přímo vlastnictví mazlíčka jsou dnes už dlouholetým vědeckým tématem. O různých zvířecích terapiích při různých psychických poruchách či nemocích by se ostatně dalo hovořit dlouho. Zajímavé ale je, že až v posledních letech si začali vědci všímat i takové zdánlivé banality, jako je obyčejný, každodenní stres. Schválně říkáme „zdánlivé banality“, neboť dnes už se ví, že dlouhodobě vysoké hranice stresu mají na zdraví stejný dopad, jako nezdravá životospráva.

Některé výzkumy tak ukazují, že vlastnictví psa, je-li spokojené, má dlouhodobě pozitivní vliv na celkové zdraví i kvalitu života. V roce 2011 například švédští vědci z univerzity ve Skövde publikovali své závěry, dle kterých majitelé psů při monitorování vykazovali zřetelný pokles srdečního tepu a produkce stresových hormonů, už po pouhých 15-30 minutách mazlení a hry se svými mazlíčky. Před třemi lety zase při univerzitě v Sheffieldu vznikl výzkum, kterého se účastnili studenti se sklony ke stresovým poruchám. Ukázalo se, že pokud u nich došlo ke zvýšení krevního tlaku v důsledku stresu, pak k nejrychlejšímu poklesu na normální hodnoty stačilo věnovat se půl hodiny pejskům.

Velmi obdobné závěry pak přinesla větší studie z loňského roku z USA, která se opět věnovala vysokoškolským studentům. Ti jsou totiž ideálním vzorkem populace pro studium „běžných“ stresových hladin. Výzkumu se účastnilo celkem 269 lidí – sami autoři z Washington State University k tomu říkají, že vzorek na jednu stranu byl pořád statisticky velmi malý, ale shoda výsledků byla pozoruhodná.

Studenti byli rozděleni do čtyř skupin, přičemž jen jedna z nich měla možnost se během dne mazlit se zvířaty v rámci populárních „petting zoo“ – nešlo tedy ani o vlastní mazlíčky testovaných. Studenti nevěděli, ve které skupině jsou zařazeni a zda se tedy ke zvířatům dostanou. Během dne jim byly odebírány vzorky slin, ve kterých se sledovaly hladiny kortizolu. Tento hormon se vyplavuje ve stresových situacích a je tak dobrým indikátorem duševní pohody člověka.

Experiment probíhal poměrně dlouho, bral se ohled na různé biorytmy, měnící se hladiny kortizolu podle ročního období a predispozic různých jedinců. Nakonec se ale jednoznačně ukázalo, že ať už byly stavy „stresového hormonu“ během dne jakékoliv, stejně nakonec všichni z „mazlící“ skupiny vykazovali pokles a uklidnění. Vědci postupovali s přesností na minuty a odebírali vzorky slin i v průběhu setkání studentů s mazlíčky (šlo hlavně o psy a kočky). Někteří lidé vykazovali pokles hladiny stresu už po patnácti minutách, po pětadvaceti neodolal až na drobné výjimky nikdo.

Tato studie byla jen jednou z mnoha a autoři navrhují v podobných výzkumech pokračovat ve větších vzorcích populace. Jde ale o příklad výzkumu, kdy se ve faktických datech ukázalo, že mazlíčkům máme být opravdu za co vděční. Pokud by chtěl někdo namítat, že podobný výzkum je zbytečný a pozornost vědců by se měla raději upínat jiným směrem, pak je asi potřeba dodat, že stres je jednou z největších civilizačních chorob a ve světě ho rozhodně neubývá. Ještě, že všechny ty čtyřnohé – a stejně tak opeřené, šupinaté a mnohé další – kamarády máme!