Tarbík je zvíře žijící v pouštních a polopouštních oblastech, a tomu bychom měli přizpůsobit i jeho terárium. Tarbík je velmi aktivní zvíře, neměli bychom ho proto zavírat do obydlí příliš malého – ideální pro jednoho jedince je velikost minimálně 120 x 80 cm.

Terárium by mělo být vysypáno čistým, terarijním pískem do vrstvy alespoň pěti centimetrů. Na písku není dobré šetřit, pokud bychom vzali například bílý stavební, tak jeho vyšší prašnost způsobuje tarbíkům ošklivé záněty oči. Terárium by mělo být vybaveno různými možnostmi prolézání a úkrytů, jako jsou větve a kořeny, kameny, případně skalky se skulinami. Tarbík potřebuje hlodat, měl by mít proto k dispozici vhodné dřevo, případně kůru.

V přírodě mají tarbíci tendence hrabat poměrně hluboké nory, což v zajetí není možné – nepohrdnou tedy hlodavčím domečkem. Tarbík je poměrně přizpůsobivý, a tak není nutné terárium vyhřívat. Pokud bychom ale chtěli napodobit jejich přírodní prostředí, můžeme jej vytápět přes den na 30° C, v noci pak nechat teplotu klesnout na pokojovou – to odpovídá pouštnímu chladu po západu slunce).

Jsou samotáři, bez vás strádat nebudou

Nejběžnějším druhem je tarbík egyptský, který se dnes dá sehnat i v řadě zverimexů. Pokud ale máme možnost vzít zvíře od důvěryhodného chovatele, preferujme tuto možnost. Už proto, že máme větší přehled o zdraví zvířete. V přírodě jsou tarbíci samotáři, proto je možné je chovat jako solitéry bez toho, aby strádali. Jde tedy o ideálního mazlíčka pro toho, kdo musí zvíře nechávat část dne samotné.

Ovšem navzdory tomu zvládají v zajetí dobře i život ve větších skupinkách, musíme ovšem počítat s tím, aby při namíchání pohlaví nezaložili nechtěný chov mladých. Tarbík je sice trochu plašší a nerad se mazlí, umí si ale na svého člověka zvyknout - pak se projevuje i jeho hravá stránka. Při dobrém rozpoložení běhá po obydlí svým typickým klokaním způsobem, na který je radost pohledět.

Nenároční společníci

Nenáročný je tarbík i co do potravy – tarbíci se živí především semeny, dnes se dají koupit i různé specializované směsi. V případě, že bychom směs připravovali sami, využijeme proso, ječmen, pšenici či slunečnici. S posledně jmenovaným to ale nesmíme přehánět, tarbíkům slunečnice velmi chutná, je ale příliš olejnatá pro větší konzumaci.

Tarbíci by také měli mít dostatek čerstvého sena, které občas přikousnou, hlavně jím ale vystýlají svá hnízda a úkryty. Nepohrdnou ani přilepšením v podobě sušeného ovoce, se kterým se ale kvůli cukrům taky musí zacházet s mírou. Tarbíci v přírodě skoro nepijí, všechnu vodu přijímají z potravy. Přesto se doporučuje do terária napáječku umístit.

A to je vlastně vše! Jak jsme řekli, chov tarbíka je nenáročný. Když dodržíme všechna obecná pravidla, jako například pravidelné čištěné terária a přísun čerstvé potravy, bude tarbík spokojený. Jak jsme řekli, je to ideální mazlíček i v tom, že nepotřebuje nutně společníky či neustálou pozornost. Není to ale ani pasivní zvíře, které se jenom schovává a spí. Hlavně večer umí v teráriu pěkně vesele řádit, a proto je lidová přezdívka "tryskomyš" na místě. Ti, kdo tarbíky mají, na ně nedají dopustit – a těžko se jim divit.