Virus, který nemoc způsobuje, se jmenuje morbilivirus z čeledi paramyxovirů a pochází z Ameriky. Popsán byl ve Francii již v roce 1905, přičemž se zjistilo, že je velmi blízce příbuzný spalničkám. Od roku 1950 pak existuje vakcína. Postihuje takřka všechny čeledi šelem, napadá i ploutvonožce, zdaleka nejhorší průběh má ale u psů a fretek.

Onemocnění má čtyři formy, které snadno přechází jedna ve druhou: kožní, střevní, plicní a nervovou. Nejcitlivější jsou na chorobu štěňata mezi 3. a 7. měsícem života a pak staří psi, kteří neprošli očkováním. Ačkoliv se ve světě očkuje vcelku masivně, zůstává pro svou vysokou nakažlivost jedním z hlavních virových onemocnění psů.

Přenáší se především přímým kontaktem s nakažlivým zvířetem, i nepřímé kontakty jsou ale rizikové. Virus sice dlouho nepřežívá ve volném prostředí, především na slunečním světle, jsou ale známé případy přenosu na psa i z mršiny lesní zvěře.

Obří virová nálož

Jak vypadá nákaza u štěněte? Inkubační doba činí tři až sedm dní. Po vstupu viru do těla se během prvních dní množí na periferních mízních uzlinách, na konci inkubační doby ale proniká do krevního oběehu. Při tom začne likvidovat bílé krvinky a pronikat ve velkém počtu (uvádí se, že tento virus mívá mimořádnou virovou nálož) do různých tkání a orgánů. Napadá při tom kůži oči, dýchací i močové cesty a zároveň útočí na orgány, jako jsou játra, ledviny, slinivka, mozek i mícha.

Šířící se nákaza se projevuje apatií, vysokou horečkou, velkou podrážděností. Podle dalších projevů se pak rozlišují výše řečené varianty. Kožní: hrubá kožní vyrážka, která je obzvláště úporná v oblasti nosu a na polštářcích pacek. Střevní: zvracení a krvavé průjmy. Plicní: výtoky z nosu, dušnost, kašel, hnisavé a krvavé hleny. Nervová: poruchy koordinace, obrna, ochrnutí, epileptické záchvěvy.

U dospělých, zdravých psů obvykle do devíti až 14 dní od nákazy dokáže imunitní systém nemoc porazit v 75 procentech případů. U mladších štěňat je ovšem až 85procentní úmrtnost, u starých psů a odrostlejších mláďat něco přes 30 procent. Na psinku jako takovou není lék, pouze se léčí konkrétní projevy a doufá se ve zlepšení celkového stavu.

Štěně bývá většinou hospitalizováno, u mírnějších projevů se nechává v domácí péči. Ta obvykle spočívá v podávání antibiotik proti sekundárním infekcím, v případě průjmů a zvracení pak tišícími léky a bráněním dehydrataci. Léky se řeší i neurologické obtíže. V podstatě neexistuje univerzální postup, vždy se řeší individuální problémy toho kterého jedince.

Oproti dospělým psům může taková léčba štěněte, i když se dostane z nejhoršího, trvat i šest týdnů. Zákeřnost choroby spočívá v tom, že i psi, kteří již příznaky nemají, zůstávají infekční – a to až 90 dní. Při snaze dezinfikovat psí věci od potenciálního viru je dobré vědět, že špatně snáší teplo a sucho, zato v mrazu dokáže přežít roky.

Očkování

Jak jsme uvedli, i vyléčená nemoc může bohužel zanechat trvalé následky, nejčastěji neurologického charakteru. Zdaleka nejúčinnější a nejspolehlivější prevencí je přitom očkování. To se obvykle doporučuje začít první dávkou v 6. až 8. týdnu života psa.

Psinka se často šíří ve vlnách na jaře a na podzim a při jejím zvýšeném výskytu se objevují doporučení například k omezení pořádání společných akcí. Někteří veterináři uvádí, že zhruba každých 10 let se objeví větší epidemie, která zachvátí neočkovanou psí populaci – u nás byla poslední taková v roce 1992.

Samotné slovo psinka by mohlo někomu znít skoro až roztomile, je to ale jedna z nejzákeřnějších psích chorob. Lidi neohrožuje, a tak očkování na ni zůstává dobrovolné. Díky zahrnutí mezi rutinní vakcíny, které nechává dát psům většina chovatelů, se ale daří držet imunitu psí populace poměrně vysoko.

V podstatě jde závěrem očkování jedině doporučit. Pokud majitel psa nemá skutečně závažný důvod, proč vakcínu svému příteli nepodávat, pak není záhodné se jí vyhýbat. Mimořádně nakažlivou a smrtelnou chorobu našich čtyřnohých společníků se tak může podařit držet nadále na uzdě.