Psi nejsou proti otřesům mozku chránění o moc lépe než lidé. Někteří mají sice lebky silné, ale to je spíš otázka stavby těla – s mozkem chráněným jako třeba u beranů se u psů prostě nesetkáváme. Existují ale plemena, která mají mezi kostmi lebky větší mezery (tzv. fontanely), než jiní psi, typicky například čivavy. U těch je náchylnost k otřesu mozku o něco větší.

Problém rozpoznávání otřesů u nich spočívá v tom, že s námi nekomunikují přímou řečí a nedokáží popsat své pocity. Mnohé lehčí formy otřesu totiž začínají pouhou nevolností a malátností, nemusíme tedy hned poznat, že pes otřes mozku utrpěl.

Srážka s autem i zakopnutí

Jak se vlastně může takové zranění psovi přihodit? Základní mechanismus spočívá v úderu do hlavy, který přenese energii do tkáně mozku. Velmi častou příčinou otřesu mozku u lidí je nehoda – a nejinak je tomu i u psů. Ve světě plném aut je právě srážka s vozidlem – v případech otřesu mozku naštěstí ne natolik závažná, aby psa na místě zabila – něco, co se snadno přihodí.

Někdy ale stačí i mnohem méně. Možná každý člověk někdy slyšel o případu banálního pádu či zakopnutí s vážnými následky. Podobné principy fungují opět i psů, a mazlíček si tak může otřes mozku přivodit nešťastnou srážkou se stromem či jiným psem při běhu, pádem ze schodů, zraněním při sportu či třeba v případě venkovských psů nakopnutím od většího zvířete. Jistě by se našly i příklady málo pravděpodobných otřesů mozku, třeba při nešikovném seskoku ze sedačky. Poměrně častý pak bývá otřes mozku jako důsledek upuštění menšího psa neseného v náručí.

Jak je vidno, některé z těchto příkladů vypadají vlastně poměrně nevinně. Kolik psů spadne ze sedačky tak, že se chovatelé jen zasmějí, kolik psích popletů v zápalu hry narazí do stromu a běží dál? Proto je dobré i u zdánlivě banálních případů být aspoň trochu na pozoru a sledovat, zda se u mazlíčka nějaké symptomy otřesu mozku neobjevují. Je to vlastně dost podobné, jako když nešikovně na hlavu upadne batole. Rodičům ještě nedokáže říct, že se cítí špatně, o to větší pozornost se ale věnuje jeho následným projevům. Základní prohlídka u lékaře spočívá v posouzení, nakolik pacient vnímá a jak reaguje na otázky – to u psů ale nejde.

První pomoc

Ihned po ráně do hlavy nejakutněji musíme zhodnotit, zda je vůbec pes plně při vědomí. Pokud zvíře omdlelo, je potřeba jej co nejrychleji dostat ke zvěrolékaři. Lehčí případy ale mají projevy subtilnější: problémy s rovnováhou, zvracení, dezorientace, případně se u psů často projeví tzv. anizokorie – rozdílného rozšíření zorniček očí.

I když se pes pohybuje normálně, nezvrací a oči má v pořádku, přesto u něj můžeme rozpoznat stav sníženého vědomí. Zvíře působí malátně a otupěle, nechce reagovat na člověka nebo reaguje málo a opožděně. Když se ještě vrátíme k očím, tak vedle anizokorie můžeme sledovat i jemný třas, cukání, podivné mrkání a podobně. Někdy se zdá, že pes je po zranění hlavy v pořádku, dokud si nevšimneme, že vypadá, jako by sledoval v dálce projíždějící vlak – který tu ale není.

Co by měl člověk při podezření na možný otřes mozku dělat kromě sledování symptomů? Na prvním místě je potřeba ukončit všechny předchozí aktivity a pokusit se zvíře uklidnit. Pomoci může i přesun na nějaké klidnější, uzavřené místo. To ostatně platí u každého šoku nebo zranění. Může se stát, že pes nemá žádné příznaky otřesu mozku, zranění hlavy ale bylo opravdu ošklivé či tvrdé. V takovém případě je lepší být spíše přehnaně opatrný a preventivně zvěrolékaře navštívit, než podcenit možné vnitřní krvácení a podobně.

K veterináři i s lehčím otřesem

Pokud zvíře skutečně nějaké příznaky otřesu mozku vykazuje, pak bychom měli veterináře vyhledat i při lehkých formách, které samy rychle odezněly. Nikdy nevíme, jak silné skutečné trauma bylo a zda nedošlo k nějakému zranění mozkové tkáně, které se projeví o něco později. Někteří odborníci uvádí, že ty nejhorší případy zranění hlavy na první pohled nevypadaly tak strašně.

Problém s otřesem mozku je v tom, že jeho akutní symptomy se mohou objevit hned a rychle vymizet. Stejně tak se ale mohou projevit se zpožděním, případně mít i dlouhodobé trvání. Nejsou vzácné případy psů, kteří pravděpodobně nějakou formou bolesti či nevolnosti trpí ještě dlouhé týdny po zranění a léčba jim může pomoci ulevit. Problém je v tom, že tam kde si člověk povzdychne, že „se pořád necítí dobře“, můžeme u psů jen sledovat jemné náznaky.

Pozor i po cestě

U vážnějších zranění hlavy je pak nutné dávat dobrý pozor i u samotné cesty ke zvěrolékaři. Při ztrátě vědomí či opakovaném omdlévání mazlíčka je dobré zvířeti při transportu mírně podložit hlavu. Uvolňuje to tlak na mozek a brání zapadnutí jazyka. Na pozoru se musíme mít i před náhlým zvracením v bezvědomí, při kterém by se pes mohl začít dusit. Zvířeti bychom měli sejmout obojek, což může být problém u větších plemen, která jsou při vědomí. Nouzově lze snad takového psa vést pomocí vodítka přetaženého za krkem mezi přední nohy.

Pokud pes nemůže sám jít, je vhodnější mu zkusit vyrobit nosítka, například ho přenášet s pomocníkem na prkně. Obzvlášť pokud je stav zvířete následkem dopravní nehody, měli bychom minimalizovat pohyb a ohýbání těla. Vedle otřesu mozku totiž pes mohl utrpět i další, dosud neviděná zranění.

Léčba se liší podle závažnosti stavu a podoby zranění. Kromě prvního ošetření jde hlavně o monitoring reakcí a životních funkcí. U těžších případů bude muset být pes pravděpodobně na čas hospitalizován, neboť se stav může ještě v průběhu delšího času měnit. I pro lehčí otřesy ale zopakujme, že veterinární pomoc je vždy lepší volba. Primární zranění může být cestou k rozvoji dalších problémů, a tak i zdánlivě banální rána do hlavy s lehkou nevolností může vést s odstupem času k otoku mozku, vzniku infekce a podobně.

Abychom ale starostlivé chovatele neděsili příliš: s otřesem mozků u psů je to velmi podobné, jako u lidí. Když už na tento stav dojde, v drtivé většině případů jde o lehké případy, kterým pomůže trocha péče a odpočinku. Skutečně závažné situace, spojené s neurologickými poškozeními a trvalými následky, jsou vzácné. Ano, stávají se, stejně jako psa může srážka s autem rovnou usmrtit. Statisticky ale takových situací naštěstí není zase tolik.

Ovšem za dodržení jedné podmínky: chovatel přistupuje k pohybu alespoň trochu zodpovědně a s jistou prevencí zranění. Pokud víme, že máme psa, který při nadšeném běhání nevnímá své okolí, nebudeme si s ním hrát blízko vozovky. Nepodceňujme výcvik, přemýšlejme, kam házíme míček, kde se se psem pohybujeme a podobně. Nadále naštěstí platí, že většina psích nárazů do stromů či pádů ze sedačky jsou situace spíše komické, nikoliv nebezpečné.