Jak jsme řekli, hlasité dýchání s otevřenou tlamou je pro psa normální chování. Mechanismus ochlazování těla tímto způsobem je vlastně dost zajímavý: pes prudce vdechne vzduch, zvlhčí ho a prudce vydechne. Tím dochází k odpařování vody z nosu a plic, přičemž tato voda je nositelem tepla odváděného z těla. Zatímco my se musíme potit po celé kůži, pes ze sebe přebytečné teplo doslova chrlí ústy.

I ochlazovací, běžné funění může být poměrně výrazné a těžkopádné – vždy bychom ale měli posoudit, zda jeho míra odpovídá předtím vynaložené námaze či teplotě okolního vzduchu. Jak se dozvíme níže, pes příliš funící bez zjevné příčiny se možná pere s nějakým problémem.

První případ „psychicky vyvolaného“ funění je ještě naprosto v pořádku – mazlíček se totiž takto projevuje i ve stavu nadšení a radosti. Díky jasné řeči těla šťastného psa, a také proto že obvykle chápeme kontext situace, nebývá obtížné toto chování zaměnit s nějakým negativním stavem. Pes dýchá mělce a ostře, radostně u toho lehce kníká a celým vrtěním těla a pohybem dává najevo, že je radostí bez sebe.

Stres i bolest

Existuje ale stav velmi podobný, překlápějící se ovšem už do negativních rovin. Radostnému vzrušení se totiž celkovým neklidem blíží některé projevy stresu. Samozřejmě s tím, že nejsou podtržené záplavou pozitivních emocí. Opět pomůže řeč těla – pokud se mazlíček pere se stresem a úzkostí, pak kromě rychlého funění a kňučení můžeme vidět rozšířené a neklidné oči, snahu uhnout pohledem nebo vyhýbání se kontaktu, často stres doprovází neklidné a křečovité zívání. Pokud se tyto indicie chování setkají ve větším počtu, je potřeba začít hledat možné příčiny stresu a nervozity.

Rychlé funění ale může být i indikátorem bolesti, nevolnosti či nepohodlí obecně. V těchto případech opět záleží na dalším chování. Zvíře může být podrážděné, reagovat bolestivě na dotek či chůzi, případně podléhat apatii, malátnosti a zvracení. Funění tak obvykle doprovází závažnější symptomy, které je těžké přehlédnout a které by nás měly nasměrovat do veterinární ordinace. V souvislosti s veterináři ještě zmiňme, že zvýšenou míru funění mohou vyvolat i některé léky, především na bázi steroidů.

Pozor na přehřátí

Asi nejakutnější stav, který se úzce pojí s ochlazováním, je přehřátí, čili úžeh nebo úpal. V podstatě jde o situaci, kdy samo funění přestává stačit a tělesná teplota zvířete se zvyšuje do nebezpečných hodnot. Neřešený úpal se lehko změní v bezvědomí, dehydrataci a kolaps organismu. Přehřátí psi dýchají opravdu ztěžka a je na nich patrné jisté nepohodlí, neklid či nevolnost. Špatně také reagují na člověka, neboť všechnu pozornost věnují svému zhoršujícímu se stavu. Klíčová je v tomto případě prevence, tedy přizpůsobení aktivity teplotě, vyhýbání se přímému slunci a horkým interiérům, či zvyšování příjmu tekutin.

V případě přehřátí je potřeba jednat rychle, zároveň ale nepanikařit. Pes potřebuje zchladit, v horké dny klidně s citlivým použitím vodní lázně či postřiku. Následuje vyhledání chladnějšího místa, v případě viditelného kolabování se i při zlepšení stavu nesmí podcenit návštěva veterináře.

Poznejte řeč těla

Při vyhodnocení, zda je psí funění ještě v normě je proto potřeba vzít v potaz několik faktorů, především zda toto chování odpovídá situaci a předchozí aktivitě. Pes vystresovaný, nadšený či prostě jen zadýchaný funět bude. Zdravé zvíře by se ale takto obvykle nemělo projevovat během dlouhého odpočinku za normálních teplot, případně dokonce ve spánku. Jak jsme několikrát zdůraznili, důležitá je také celková řeč těla a ostatní projevy, které mohou naznačovat obtíže.

Pozorný chovatel by také měl svého mazlíčka znát tak, že si všimne změn v jeho projevech. To platí i pro funění, neboť důležitým indikátorem může být změna vyluzovaného zvuku. To je dobře popsané u labradorů a zlatých retrívrů, u kterých je vyšší pravděpodobnost výskytu tzv. paralýzy hrtanu. Jde v podstatě o dysfunkci v oblasti hlasivek, která způsobí, že vzduch neprochází hrdlem tak, jak by měl. Typickým symptomem je pak hrubý, ostrý zvuk psího funění. Podobně u mopsů nebo buldočků se může kvůli jejich krátkému čumáku vyskytnout překážka nějakých tkání v dýchací soustavě, což prozradí neobvyklé, chrochtavé funění. Psi s výše jmenovanými vadami jsou přitom náchylnější k přehřívání.

Obecně bychom asi mohli říci, že pokud se nám na psím funění něco nezdá, vždy je lepší se obrátit na veterináře. Při soužití se psem je řada věcí intuitivních a hlasité oddychování klidného, spokojeného – ale třeba radostně uhoněného psa – v nás pozornost obvykle nevyvolá. Jakmile ale mazlíček těžkým dýcháním dává najevo nějaký problém, obvykle se daří poznat, že je potřeba vyhledat radu a pomoc zvěrolékaře.