Odborníci z australské univerzity v Adelaide vytvořili „profily života“ u 164 psích plemen, pohybujících se na škále od čivav po dánskou dogu. Zajímaly je hlavně statistiky věku dožití a nejčastějších příčin úmrtí. Při tom se ukázalo, že vzrůstem větší plemena měla mnohem větší pravděpodobnost úmrtí kvůli rakovině v mladším věku, než tomu bylo u psů menších. Autoři práce uvádějí, že vlastně není pravdivá teze, která říká, že velcí psi „stárnou rychleji“. Chřadnutí orgánů, kloubů či celkově organismu u nich nepostupuje zásadně jiným tempem. Ve statistickém vyhodnocení ale rostoucí tělesná hmotnost znamená rostoucí pravděpodobnost rakoviny.

Vědci věří, že vztah mezi průměrnou velikostí plemene a délkou života je v podstatě dán „evolučním skokem“, při kterém se přirozený vývoj změnil a urychlil selektivním křížením. Geny se začaly formovat tak, aby plemena dosahovala kýžené velikosti, při tom ale nestíhala přizpůsobovat obranu proti rakovinnému bujení. Existuje dokonce starší genetická teorie, která říká, že organismy, které investují většinu přijímané energie do růstu pak nemají dostatek zdrojů k opravování defektních buněk, jež stojí u počátku rakoviny. Nový výzkum jako by tuto tezi potvrzoval.

Výsledky užitečné pro lidi

Výsledky studie mohou být přínosné i pro lidskou medicínu. Psi se totiž často používají jako modelové organismy pro sledování procesů stárnutí, které se dají aplikovat i na lidský organismus. Máme sice jinak poskládaná těla, proces nazývaný stáří ale u nás i u psů probíhá velmi podobně. To je dáno i tím, že naši čtyřnozí přátelé s námi sdílejí moderní, industrializované životní prostředí a jsou vystaveni stejným rizikovým faktorům. Veterinární medicína je pak chrání – stejně jako lékařství lidi – před „přirozenějšími“ příčinami smrti. V divočině bez péče se mnohem častěji umírá na infekce a nemoci. Lidé i psi taková nebezpečí snáze přežívají, čímž dospívají do vyššího věku, kdy se otevírá brána rakovině jako nejčastější příčině smrti.

Pochopení toho, jak v organismu nebezpečí vzniku rakoviny roste, je proto významné pro oba druhy. Samotné výsledky nové studie mohou být pro chovatele velkých plemen poněkud znepokojivé. Autoři ale uvádějí, že je vysoká šance, že se situace přirozeně srovná. Většina ze zhruba 400 psích plemen vznikla až v posledních 200 letech, přirozená evoluce – která přináší vyšší odolnost proti rakovině – tak teprve dohání procesy řízené lidským šlechtěním.

Když navíc známe genetickou podstatu problému, můžeme tomu přizpůsobit i samotné šlechtění. Jestliže dříve bylo žádoucí u velkých plemen rozmnožit v populaci hlavně štěňata s pravděpodobností velkého růstu, dnes se mohou chovatelé úplně stejně začít zaměřovat na chovné psy se „zdravějším“ genetickým profilem. Výzkumy jsou v tomto směru teprve na začátku, rychlý postup vědy ale dává důvod k optimismu.