Psí parvovirus CPV-2 byl identifikován v USA v 70. letech, rychle se rozšířil do celého světa. Šíření utlumilo vyvinutí vakcíny, dodnes ale patří mezi hrozbu, která může za určitých okolností napadnout i očkovaná zvířata. Problém je v jeho odolnosti a rychlosti šíření, ve své době způsoboval virus masivní epidemie gastroenteritidy a myokarditidy. Zajímavé je, že se nejspíše vyvinul z viru kočičí panleukopenie, dnes se jím ale kočky nakazit nemohou (některá divoká zvířata ale ano).

Nakažený pes vylučuje virus všemi tělními tekutinami, přičemž jeho odolnost je taková, že ve vnějším prostředí přežívá dlouhé měsíce a roky, vzdoruje také běžným čisticím prostředkům. To obzvláště komplikuje ochranu před onemocněním, pokud nemoc propukne například v psích útulcích.

Neexistují léky

Napadení parvovirem je nejčastější u štěňat a mladých psů, v bezpečí před ním ale nejsou mazlíčci v žádném věku. K výskytu prvních symptomů obvykle dochází po 3–7 dnech od nakažení. Projevuje se zprvu letargií a nechutenstvím, brzy se objevuje horečka. S postupujícím virem se rychle rozvíjí bolesti břicha, zvracení a hlavně velmi silný, někdy krvavý průjem. Zvíře se projevuje silně žíznivě, celé tělo je dehydrované a oslabené. Štěňata v podstatě umírají na vyčerpání organismu, někdy doprovozeného sekundární infekcí a sepsí z poškozené imunity. Dříve byla hodně rozšířená varianta napadající také srdce, která byla ještě závažnější, ta je ale na ústupu.

Na parvovirózu neexistují léky, nemocní psi se léčí symptomaticky, tedy tlumením projevů. V tom je jistá naděje – pokud se psa podaří dostat ke zvěrolékaři rychle, tak se může dařit nemoci vzdorovat. Pomocí infuzí a doplňování elektrolytů se brání kolapsu odvodněním, pod veterinárním dohledem se po ustoupení nejhorších křečí dá pomalu začít doplňovat živiny malými dávkami krmení. Někdy se podávají antibiotika jako prevence sekundární infekce. S pomocí zvěrolékaře tedy u střevní varianty existují šance na přežití.

Důležité je, že klinické příznaky parvovirózy jsou poměrně jasné, takto silný nástup extrémních průjmů způsobuje máloco. Podezření chovatele navíc nejspíše podpoří kontext onemocnění – pokud přišlo štěně z útulku či pokud je neočkované, parvoviróza je první varianta a důvod, proč spěchat ke zvěrolékaři.

Očkování

Jak je to vlastně se zmiňovaným očkováním? Jak jsme uvedli, patří do skupiny základních (tzv. core) očkování, která se u psů považují za nutné a nezbytné. Je pravda, že ze zákona je jediné povinné očkování proti vzteklině, nad core vakcínami bychom ale měli přemýšlet úplně stejně. Chrání totiž proti psince, parvoviru, leptospiróze a infekčnímu zánětu jater. To jsou všechno smrtelná a závažná onemocnění. Za určitých okolností se ale s neočkovanými štěňaty můžeme setkat a právě tehdy je potřeba být nejvíce na pozoru.

Problém je ale v tom, že ani proti parvoviru nechrání vakcína stoprocentně. Velmi malá šance nákazy – obvykle se slabším průběhem – je i u očkovaných psů. Závažnější je problematika tzv. imunitních oken. Primární očkovací schéma začíná u štěňat ve věku 6 či 8–9 týdnů, s přeočkováním po 2–3 týdnech, třetí vakcinace by měla být po 16. týdnu života. Asi v 1 roce a pak vždy po 3 letech dochází k obnovení dávky.

Ve věku 6–12 týdnů ale vzniká okno, kdy i správně naočkované štěně teprve vytváří protilátky a nejvíce hrozí, že se může parvovirem nakazit. Malý pejsci přijímají protilátky z mateřského mléka očkované matky. Tyto protilátky ale klesají a tak nakonec musí přijít vakcinace. Ta ale za určitých okolností může zbytky protilátek od matky deaktivovat, sama ale ještě nenastartovala imunitní systém štěněte k vlastní produkci – vzniká krátké okno.

Moderní vakcinační schéma toto okno zmenšuje, zcela jeho vznik ale vyloučit nelze. Proto se nedoporučuje s malými štěňaty chodit na potenciálně nebezpečná místa, dokud se nedokončila základní vakcinace. Nebezpečnými se potom myslí ty lokality, kde se mohou vyskytovat nakažení či neočkovaní psi. Důležitá je také obezřetnost, pokud si domů přivádíme štěňata neznámé předchozí péče či z útulků, kde je kvůli koncentraci psů větší šance nakažení navzdory očkování.