Způsoby přenosu mohou být různé, ať už kontaminovanou podestýlkou, skrze krmení z přírody či kontaktem s jiným nakaženým jedincem. Vždy proto musíme být opatrní při zavádění nového pískomila do skupiny. Nejsme-li si jistí jeho stavem, je lepší nechat jej na čas v izolaci a pečlivě jej prohlížet.

Problém je, že někteří parazité vegetují na těle po dlouhou dobu bez projevů, dokud ovšem není pískomil například oslabený a oni se nepřemnoží. Můžeme tak mít zvířátko, které bylo celé roky v pořádku a přitom má v kožichu nenápadnou časovanou bombu už od doby, kdy jsme si jej přinesli. Obecně platí, že bychom měli neustále sledovat stav a chování pískomilů, prověřovat každé podezřelé drbání a je-li to možné, tak jim alespoň jednou týdně prohlédnout kožich.

Možná nejčastějším parazitem u pískomilů je sametka podzimní (Trombicula autumnalis). Jde o drobného, cihlově červeného roztoče, který napadá teplokrevné živočichy (včetně člověka). Vyskytuje se běžně v přírodě, samička klade vajíčka na spadané listí. Jediné parazitické stadium je larva, která šplhá na traviny a čeká na hostitele – a právě odsud se nejčastěji může dostat k pískomilům.

Larva je malá, měří maximálně 0,2 mm a nejčastěji si jí všimneme jako červené tečky na těle hlodavce. Zavrtává se do kůže a saje krev, což vyvolává silnou alergickou reakci. Jediná výhoda je, že zbytek cyklu nežije na těle hostitele, takže pokud u nás nákaza sametkou vypukne, tak by snad po ošetření zvířete antiparazitiky a důkladném vyčištění klece nemělo docházet k přemnožení.

To takový svrab je mnohem úpornější. Těch několik druhů svrabu, které se mohou objevit u psů, koček a podobně, je bohužel přenosných i na pískomila. Samička svrabu si hloubí chodbičky pod kůží hostitele a klade v nich vajíčka. To způsobuje mimořádně úporné svědění, ztrátu srsti a v případě přemnožení i smrt vyčerpáním (pískomil nemůže pořádně spát, je permanentně ve stresu).

Máme-li podezření na svrab, je na místě navštívit zvěrolékaře. Léčba je obvykle dlouhodobá, je nutná mimořádně pečlivá dezinfekce klece. Skutečným strašákem je svrab také pro to, jak snadno se šíří. Včasné podchycení jednoho nakaženého pískomila ještě neznamená, že nám nepůjde hlava kolem z promoření celého chovu.

Náročné může být i napadení všenkami, příbuznými vší. Jejich podobě a léčbě jsme se věnovali v článku o morčatech – popsané skutečnosti platí i pro pískomily.

Dalším příkladem ektoparazita je čmelíkovec krysí. Jde v podstatě o vzácného parazita, jehož výskyt se obvykle omezuje jen na velkochovy laboratorních potkanů. Uvádělo se, že jiné tvory parazit nenapadá, ve skutečnosti je ale přenosný na malé hlodavce. Chovatelé tak v poslední době hlásí, že se objevuje stále častěji i u domácích mazlíčků, mimo jiné i pískomilů – k přenosu dochází nejčastěji příchodem napadeného jedince.

Čmelíkovec se živí krví, žije mimo tělo hostitele, na které leze jen pro nakrmení. Má velikost 0,7-1,1 mm, je žlutohnědý, po napití černorudý. Bohužel se snadno množí a je přenosný i na člověka, takže máme-li klec v ložnici, může se nám svědění objevit ve stejné době, jako pískomilům. Je možné jej zlikvidovat pouhým důkladným vyčištěním klece a pečlivou dezinfekcí. Pro jistotu je ale vhodné použít i antiparazitické kapky. V případě přemnožení raději navštívit zvěrolékaře, opět může končit až smrtí.

Bohužel, v případě parazitů jde o téma nepříjemné a svědivé – ale důležité. Každý chovatel chce, aby jeho mazlíčky byli šťastní a v pohodě a přesně tomu parazité bohužel brání. Budeme-li ale našim pískomilům věnovat příslušnou pozornost, pak se dá vše podchytit včas a dříve, než začnou vážnější komplikace.