Psí plemena obvykle definujeme podle nejvýraznějších vnějších znaků. Ať už jde o krátké nožičky jezevčíků, vrásčitou tvář mopsů či skvrnitou srst dalmatinů. Aby se dosáhlo takto signifikantního vzhledu, muselo se často intenzivně šlechtit a omezováním psů připuštěných k množení pak žádoucí vzhled udržovat. To bohužel vedlo k tomu, že se řada psích plemen dostala do jisté „genetické krize“.

Mezinárodní tým badatelů vedený veterinárními genetiky z Kalifornské univerzity ale zjistil jednu zásadní skutečnost - krize má mnohem větší rozsah: značnou zátěž způsobenou příliš těsnou příbuzenskou plemenitbou si nese velká část psích plemen. To znamená, že se při křížení potkávají geny příliš blízce příbuzných psů.

Autoři studie navíc podtrhují, jak zásadním faktorem je příbuzenská plemenitba pro zdraví různých plemen. To samo o sobě nepřekvapí, starší vědecké výzkumy ale údajně měly mít tendenci některé skutečnosti podceňovat. Jako příklad vědci uvádí často opakovaný fakt, že menší plemena mají průměrně delší život než dlouhonozí psi. To je pravda, zapomínají ale upozornit na to, jak velký je výskyt různých morbidit a poruch i u malých čistokrevných psů, pokud jsou geneticky zatížení. 

Hluboce zakořeněná příbuznost

Míra čísel je takřka zarážející. U 227 plemen bylo na základě analýzy 49 378 psů (jednotlivá plemena byla zastoupena od 30 do 2520 jedinců, většina pocházela z Evropy) zjištěno, že koeficient příbuznosti odpovídá po různých propočtech 25 procentům příbuznosti. To má být ekvivalent sdílení genetického materiálu s vlastním sourozencem či rodičem (původní studie vysvětluje, proč se u sourozenců nehovoří o 100 procentech). U lidí se za nebezpečný pro zdravý vývoj považuje koeficient odpovídající asi tří až šestiprocentní příbuznosti. Zdá se tedy, že i s jistou mírou omylu a tolerance se psi vymykají „přirozenému“ vývoji. 

Danika Bannaschová, která celý výzkum vedla, se domnívá, že vysoká míra příbuzenské plemenitby je obvykle kombinací malé zakládací generace moderních plemen spolu se silnou potřebou udržet šlechtěním nějaké rysy, většinou vzhledové. Podle názoru vědců je navíc problém v tom, že při sledování genetických linií se při snaze vyhýbat se příbuzenské plemenitbě nejde dostatečně daleko do minulosti. Při chovu čistokrevných psů se přímému příbuzenství psů při krytí jednotlivé registry brání. Zátěž už je ale v populaci přítomná a nedaří se ji standardními metodami kontroly odbourat.  

Zdraví

Nemnožte buldočky a mopsy, vyzývají veterináři chovatele. Marně, lidé je milují

Výzkum se také zaměřil na potvrzení toho, že genetická zátěž příbuznosti souvisí i s mírou výskytu různých zdravotních obtíží. Výmluvné přitom je, že procento poruch u plochonosých plemen bylo tak vysoké, že z některých závěrečných zhodnocení je bylo potřeba jako zvláštní případ vyjmout, jelikož popis jejich míry zatížení by vydal na samostatnou studii.  

Jako příklad zdravé populace se pak uvádí dánsko-švédský farmářský pes. Ten ilustruje všechno, o čem je ve studii řeč: plemeno mělo poměrně širokou zakladatelskou generaci a množeno bylo takřka až do současnosti jako pracovní. Úplně se mu vyhnula honba za estetikou, hodnocení na výstavách a „módní“ chovy. Takových psů se jistě najde více, konkrétně tento farmářský pes ale vyniká tím, jak nízký je u něj koeficient příbuzenství a současně minimální výskyt dědičných chorob. 

Autoři výzkumu nejsou sice přehnaně pesimističtí, zachovávají si ale jistou míru opatrnosti. Danika Bannaschová přímo uvádí, že si není jistá, zda u některých plemen existuje cesta ven z „příbuzenské pasti“. Právě moderní možnosti genetiky ale mohou přinést řešení. Otevírají totiž možnosti přenastavení způsobu, jakým se určuje vhodnost párů při množení. V několika generacích by se tak výběrem příbuzensky co nejvzdálenějších psů mohlo dosáhnout výrazného zvýšení genetické diverzity.  

Závěrem dodejme, že vysoké procento příbuznosti neznamená jistotu, že pes bude nějak postižený. Naopak, drtivá většina jedinců je v podstatě zdravá. Je ale otázka, jak by vypadala třeba délka života některých plemen, kdyby byly geneticky pevnější. Pokud by navíc vývoj pokračoval tímto směrem, mohlo by se celé moderní chovatelství dostat překvapivě rychle do hluboké krize. Nová studie v tom ostatně není osamocená, hlasy varující před přešlechtěním psů se objevují už dlouho.