Zjednodušeně se dá říci, že čistokrevné kočky mívají k některým genetickým poruchám větší sklony. Příliš úzké a zaměřené šlechtění si vybralo svou daň. Některá plemena jsou na tom pak o něco hůře než jiná. Samozřejmě ale neplatí, že by kočka „zatíženého“ plemene měla garantováno, že nějakou geneticky dědičnou chorobou onemocní. Pořád se bavíme o vyšších pravděpodobnostech, nikoliv jistotách. Přesto se někdy doporučuje, obzvlášť ve světě drahých, výstavních koček, mít trochu garantovaný i genetický profil rodové linie daného zvířete, případně dobře znát nebezpečí spojená s konkrétním plemenem.

Onemocnění dolních močových cest u koček

Toto onemocnění je známé pod zkratkou FLUTD (Feline Lower Urinary Tract Disease). Vědci jej v roce 2013 v jedné studii označili za nejběžnější kočičí genetickou poruchu. Podle některých odhadů se objevuje až u čtyř procent všech koček. V podstatě je FLUTD svými příznaky obdobou zánětu močových cest, kočky při něm trpí bolestivým a obtížným močením.

Podstatné ale je, že genetika je základním faktorem, jde tedy o vrozenou vadu, nikoliv o bakteriální infekci či něco podobného. Je ale pravda, že životní prostředí má na rozvoj choroby vliv, stejně jako stres či obezita. Choroba se dá proto tišit vhodným jídelníčkem, dodržováním pitného režimu, udržováním čistého kočičího záchodku, to vše spolu s bojem proti stresu a navozováním dobré duševní pohody.

Diabetes

Diabetes 2. typu je obecně poměrně rozšířený v kočičí populaci, což ostatně zrcadlí i stav mezi lidmi. Velký nárůst případů cukrovky je u nás spojován s kombinací predispozic a nezdravého životního stylu. Velmi podobně je to ale i u koček, které v bytových chovech nemusí mít vždy tolik pohybu a vyvážené stravy, kolik by správně měly mít. Rozvíjející se diabetes se projevuje zvýšenou žízní, močením, někdy zvýšenou chutí k jídlu – a navzdory tomu úbytkem hmotnosti.

Že je základ cukrovky 2. typu daný geneticky, dokládá u koček jedna skutečnost: plemeno barmské kočky má výrazně vyšší pravděpodobnost výskytu diabetu. Jeho geny zkrátka skrývají predispozici k tomuto onemocnění. To se nemusí vždy projevit, jelikož se ale nedají zjistit osobní předpoklady k onemocnění, doporučuje se s k plemeni obecně přistupovat s pozorností věnovanou správné tělesné hmotnosti, stravu i pohybu.

Polycystické onemocnění ledvin

Zvířeti trpícímu touto chorobou se v ledvinové tkání vytvářejí tekutinou vyplněné dutiny (cysty). Ty časem mohou narůst takové velikosti, že začnou ohrožovat přímo fungování orgánu. Mezi rané symptomy patří problémy spojené se správným fungováním ledvin – letargie, nechutenství, zvýšené pití a močení. Jde o dědičnou poruchu, úzce provázanou s genetikou, což je opět vidět na tom, že je výrazně rozšířenější u některých plemen – konkrétně jde o perské a himalájské kočky. Patří mezi vrozené vady, které se genetickým testováním dají u jedince odhalit.

Nemoci srdce

Sem by se dalo zařadit více typů vrozených vad, mezi typické geneticky podmíněné choroby patří hypertrofická kardiomyopatie. Takto postiženým kočkám se problémy objevují obvykle náhle a rychle, většinou v mladším či středním věku. Selhání srdce pak přichází nečekaně a pokud neskončí smrtí, podepíše se na celkovém stavu organismu. Nejčastěji jsou k této poruše geneticky zatížená plemena ragdoll a mainská mývalí kočka.

Syndrom manx

Kočky manx, pojmenované podle malého britského ostrova, se vyznačují buď extrémně krátkým či zcela chybějícím ocasem. Tento jinak roztomilý rys je ale spojený s genetickou mutací, která způsobuje i zdravotní obtíže. Proto se hovoří o syndromu manx – ten zasahuje nejen kosti ocasu, ale i blízké nervové cesty, což často vede k poruchám chůze, vadám zadních nohou, případně ke špatné kontrole vylučování. Důležité při tom je, že krátkoocasost se ne vždy pojí s touto genetickou vadou. Tedy ne všechny kočky s „rysím“ ocasem trpí genetickou poruchou. U některých plemen tento vzhled vzniká nedestruktivní změnou jiných genů – proto například japonský bobtail oproti kočkám plemene manx výše řečenými zdravotními obtížemi netrpí.

Hluchota

Sněhobílé kočky s modrýma očima vděčí za svůj vzhled genetické mutaci genu zvaného W. Tato mutace se bohužel velmi často pojí s výskytem hluchoty, neboť zasahuje nejen pigmentové buňky srsti a očí, ale i buňky vnitřního ucha. Ne každá bílá kočka musí být hluchá, a ne u každé nositelky mutace genu W musí k rozvoji postižení dojít. Obecně ale platí, že jde o typický příklad onemocnění spojeného s genetickými predispozicemi. Jelikož je vrozené, nedá se v podstatě nijak léčit, odborníci ale upozorňují, že při správné péči mohou i hluché, zářivě bílé kočičí krásky prožít šťastný a veselý život.

Slepota

Progresivní atrofování rohovky (syndrom PRA) je onemocněním, které ohrožuje stárnoucí kočky slepotou. I když ke slepnutí věkem mohou vést i jiné příčiny, u nemoci PRA se podtrhuje její genetická podstata. Nejde o úplně jednoduchou mutaci, ale o nevhodnou kombinaci dvou genů, která se může touto vadou projevit. Nejčastěji se s ní setkáváme u habešských koček, somálských a plemene ocicat. Podobně jako u hluchoty platí, že syndrom není léčitelný, kočka si zátěž nese od narození – opět ale existuje řada příkladů jedinců, kteří navzdory svému postižení prožili s lidmi šťastný život.