Myxomatóza je skutečně co do virulentnosti mimořádně agresivní choroba. Je proto potřeba se před ní mít na pozoru a nepodceňovat možnosti nákazy zdánlivě zabezpečeného mazlíčka. Před nedávnem proběhla médii zpráva, že se v Mladé Boleslavi samospráva potýká s tím, že zdejší populace divokých králíků zachvátila myxomatóza a vyvstává problém s výskytem zvířecích těl na veřejných místech. Myxomatóza je pro králičí populace devastují a navíc je to svým průběhem nemoc mimořádně krutá.

Způsobuje jej leporipoxvir, který pochází ze stejné skupiny virů jako například pravé neštovice. Asi 7-9 dní od nakažení se u králíka objevují otoky u řitního otvoru, následuje hnisavý zánět víček. Následují teploty, apatie, rychlé chřadnutí. Na těle se vysévají tvrdé bulky zvané myxomy a poměrně rychle nastává smrt.

Králíci napadení myxomatózou vypadají opravdu hrůzostrašně, kvůli zánětům se někdy říká, je to jako by neměli oči. Nemoc je zákeřná svou nakažlivostí – přímým kontaktem mezi králíky se šíří méně, přenáší ji ale komáři pitím krve nakažených. Pokud se tedy v neočkované populaci objeví, a jde o přírodu či venkovské prostředí, šíří se jako požár. Úmrtnost má přitom přes 90 procent. Na člověka se nepřenáší.

Virus se vymkl kontrole

Trochu bizarní je příběh, kde se myxomatóza vzala. Poprvé byla popsána u divokých králíků v Uruguayi, paradoxně ale americké druhy mají jen mírný průběh choroby. Evropští králíci divocí i domácí ale reagují tak, jak jsme si popsali výše. Myxomatóza v podstatě neměla možnost, jak se z Ameriky šířit.

V roce 1950 se ale v Austrálii experimentovalo s rozšířením viru jako s metodou redukce populace divokých králíků, kteří jako invazní druh ničili tamější přírodu. Virus se vymknul řízení, v prostředí Austrálie to ale tolik nevadilo – úplné vymření králíků bylo žádoucí. Nakonec se ale nezdařilo, přeživší jedinci zplodili rezistentní potomstvo.

Australský experiment nepřinesl žádné zkušenosti s kontrolou viru – čekali bychom tedy, že podobnou palbu od boku nebude nikdo opakovat. Bohužel, opak byl pravdou. V roce 1954 jeden francouzský lékař cíleně nakazil virem dva králíky, aby jej rozšířili mezi divokou populaci, která mu ničila jeho malé hospodářství. Něco podobného se opakovalo ještě i na několika místech Británie. Virus se ovšem opět nepodařilo udržet a rozšířil se na celý kontinent, kde kromě decimace divokých králíků způsobil také obrovské hospodářské škody.

Chrání jedině očkování

Udává se, že dnešní divocí králíci jsou V Evropě proti viru odolnější, je ale vidět, že lokální ohniska nákazy vznikat mohou. Jedinou ochranou králíků domácích je pak vakcinace, která ovšem musí proběhnout v mládí a je potřeba přeočkování. Dříve bylo samozřejmostí, že se venkovské chovy očkovaly, u domácích mazlíčků už se to ale tak automaticky nebere.

Ano, virus není momentálně masově rozšířený a obzvlášť ve městech je zdánlivě malá šance, že vám do bytu ke králíčkovi přiletí infekční komár. Dokonce i někteří chovatelé králíků "hospodářských" očkování přestávají řešit. Některé studie ukazují, že současné kmeny viru jsou skutečně díky evoluci méně virulentní. Mladoboleslavský příklad ale ukazuje, že nemoc tu stále je a může se začít šířit v nečekané síle.  

Výskyt u bytových zvířat je malý, nikoliv ale nenulový – a průběh nemoci u milovaného kamaráda není pěkný. Na druhou stranu jsou známé případy, jakkoliv jde o malý zlomek procenta, kdy drobné tělíčko zareagovalo na vakcínu špatně, a králíček uhynul. Zda očkovat domácího mazlíčka, či ne je velká otázka, kterou si musí každý chovatel vyřešit sám s ohledem na své zkušenosti, podmínky chovu a umístění domu.