Ve Velké Británii existuje program VetCompass, který umožňuje pracovat s rozsáhlou, sjednocenou databází veterinárních klinik. Data v ní jsou anonymizována, díky mimořádnému rozsahu ale umožňují tvorbu řady zajímavých statistických analýz. Mezi ně se řadí i práce několika vědců z univerzity v Nottinghamu a londýnské Royal Veterinary College. Ti mohli díky VetCompassu pracovat s údaji o 900 tisících psů z celé země.

Jak se dalo čekat, ukázalo se, že starší a těžší psi byli rizikem těžkého úpalu ohrožení nejvíce. Riziko smrti v důsledku přehřátí organismu pak bylo nejvyšší u starých jedinců a pak také u plochonosých plemen, jako jsou buldoci nebo mopsi. Jeden závěr výzkumu byl ale překvapivý: průměrná teplota, při které psi úpalem onemocněli, dosáhla jen 16,9° C. To je mnohem méně, než se dříve předpokládalo. Vědci ve své práci proto poukazují na to, že samotné vedro zdaleka není nejzásadnějším faktorem.

Důležitá byla i lokalita, londýnští psi měli statisticky dvojnásobnou míru ohrožení úpalem, oproti psům například v Yorkshire či na severozápadu Anglie. Větší míra nebezpečí v Londýně byla dána více faktory. Město samo se sice více zahřívá, jak jsme ale řekli, teplota sama není nejzásadnější faktor. Ba dokonce v Londýně je – snad kvůli většímu využívání veřejné dopravy a úspěšnosti osvětových kampaní – mnohem menší výskyt úpalů v důsledku uzavření psa v autě.

Větší míra psů trpěla v rozpálených bytech, i tak ale nešlo o signifikantní procento všech případů. Zatímco ale jen 14 procent všech případů veterináři spojovali přímo s vedrem, celých 68 procent souviselo s vyčerpáním při cvičení a jiné námaze.

Úpal i v zimě

Ano, hlavní příčina přehřátí organismu mezi 900 tisíci psy bylo vyčerpání pohybem. Vnější teplota má přitom vliv, není to však vliv jediný. Ba naopak, jeden z nových případů přehřátí se stal v době, kdy venkovní teplota byla jen kolem 3 °C. Pes ale přesto při cvičení dokázal dosáhnout až k úpalu. To je ale spíše extrémní příklad.

Obecně lze říci, že ano, horko je pro psy ve městech smrtící, samo horko ale zase tak často nezabíjí či nezraňuje. Problém nastává tehdy, když si majitelé psů ve velkých městech neuvědomí, jak i při poměrně příjemném dni bývají chodníky a okolí budov horké a své psy přetěžují. Na vině je pak podle autorů studie i nedostatečná popularizace tématu úpalů. Řada majitelů psů totiž měla problém rozpoznat první příznaky a měla za to, že jejich mazlíček je jen unavený kvůli běhání.

K tomu všemu se pojí zmiňovaná rizika spojená s konkrétními plemeny, váhou a věkem. Ne snad, že by londýnská psí populace byla složená jen z přestárlých, obézních mopsů. Spíše zde ale roli hraje to, že si majitelé psů z rizikových kategorií neuvědomují, jak velmi málo stačí k tomu, aby se jejich mazlíčci přehřáli. Ještě dodejme, že autoři uvažují i nad otázkou aklimatizace. Z celosvětového hlediska mohou zkrátka anglickým psům stačit menší teploty k problémům než psům z horkých zemí.

Horký chodník zabíjí

To je ale spíše taková obecná úvaha. Leitmotivem celé práce, na které autoři postavili i svou osvětovou kampaň „horký chodník zabíjí“ (navazuje na kampaň „horké auto zabíjí“) je potřeba si uvědomit, že nemůžeme podmínky teplejších dnů posuzovat podle svých měřítek. Ochlazování psího těla probíhá jen, než je tomu u toho lidského, a ve městě, kde je málo zeleně a stinných ploch, zkrátka stačí i teplota vzduchu, jakou bychom označili spíše jen za příjemnou. V takovém počasí se pak riziko násobí, když člověk bez zlého úmyslu vystaví psa příliš velké aktivitě. Zvíře samo má z pohybu radost, dokud se mu neudělá zle.

Tato studie je specifická svým zaměřením na londýnské psy a ne ve všem je aplikovatelná na české prostředí. Rozhodně jde ale o jistý úhel pohledu, který není úplně obvyklý – úpal jako souběh zásadnějších faktorů, než je jen teplota vzduchu. Minimálně může v nadcházejícím létě sloužit jako poučení, že je dobré se zamyslet nad podmínkami, ve kterých se psem pohybujeme. Také platí, že by si měl člověk držet dobrý přehled o tom, jak se jeho pes chová a všímat si symptomů možného přehřátí.