Relativně často dochází u pískomilů k poranění uší. Mají totiž ve zvyku si je důkladně čistit a v případě, že z nějakého důvodu míru přežene, lehko se poraní drápky sám sebe. Tím důvodem může být například zánět nebo vyrážka, která v uchu pískomila svědí a instinktivně ho nutí drbat ucho silněji a silněji.

Sám šrám na uchu by nemusel vadit, musíme ale důkladně hlídat, aby se do něj nedostala infekce – čištění je samozřejmostí. Měli bychom také sledovat, jak reagují ostatní pískomilové. Kdyby snad měli instinktivní snahu do rány svému společníkovi zasahovat a ošetřovat jej, je potřeba zraněného až do zahojení oddělit. Jinak riskujeme vážné komplikace banálního zranění. To ostatně platí pro jakékoliv krvavé šrámy – pískomilové si při svých hrách a drobných hračkách málokdy ublíží, stát se to ale může.

Specifikem pískomilů je ulomený ocásek. Ne, nespletli jsme se – pískomilové mají obranný mechanismus podobný ještěrčímu. V případě chycení se špička ocásku s chocholkou odlomí a zůstává ocas končící krvavým pahýlkem na posledním článku. V podstatě zůstávají částečně odhalené kostičky, ty by měly po několika týdnech samy odpadnout a rána se zatáhnout. Je zde ale velké riziko infekce nečistot, musíme proto pískomila hlídat a čistit.

Ocásek už, oproti ještěrkám, nedorůstá a ani chocholka se už neobnoví. Pískomil si proto musí zvykat na nové způsoby koordinace pohybu a skoku. Odlomení ocásku je nejčastější zranění, které můžeme způsobit sami – nikdy proto pískomila za jeho chocholku na ocásku nechytáme!

Náchylní k zlomeninám

S ohledem na křehkou stavbu těla a relativně dlouhé končetiny jsou pískomilové docela náchylní na zlomeniny. Zajímavé je, že se jim překvapivě dobře hojí. Ačkoliv bychom mysleli, že je rozhodně nutné se zlomeninou navštívit zvěrolékaře, přesto existují možnosti samoléčby. Pokud se nám zlomenina končetiny nejeví jako složitá, vícenásobná či dokonce otevřená, můžeme se pokusit dostat pískomila do klidového režimu a umožnit tak zahojení.

Pokud ovšem špatný stav trvá více než týden, je na místě jednat s veterinářem. Důležité také je, aby přijímal normálně potvoru. Nemůže-li přes bolesti či šok jíst a nejeví o jídlo zájem, nesmí se návštěva veterináře odkládat. Zlomenina přední končetiny je vlastně horší – po zadní se lze pajdavě pohybovat, v případě indispozice přední se ale nedá pořádně uchopovat potrava. Pískomil se pak stává naprosto závislým na naší pomoci.

Jak vidno, pískomila může potkat nejedna ošklivá nehoda. Je potřeba s tím počítat, zároveň ale vědět, že chováte tvory mimořádně aktivní a přeci nejsou zlomeniny na denním pořádku. I když máte pískomilů více, berte si je do rukou pravidelně všechny a jejich tělíčka kontrolujte. Ale pozor – nebrat za ocas!