Proč jsou vlastně některé kočky bílé? Z přírody na takovou barvu, až na výjimku polárních oblastí, vlastně nejsme moc zvyklí. Jejich výskyt je dán nedostatkem barviva melaninu, které ovlivňuje zbarvení kůže, srsti i očí. Všechno je otázka genetiky - nižší produkci melaninu má na svědomí tzv. dominantní gen W. Pokud se u kotěte vyskytne, narodí se s běloskvoucí srstí. Zvíře ho navíc může předat svým potomkům, proto některá plemena mají výskyt bílé srsti vysoký, jiná takřka nulový.
Od známého albinismu se liší v tom, že ten je způsoben genetickou poruchou. Gen W oproti tomu za defektní považován není, je to prostě biologická vlastnost jedince. Albinistická porucha také ovlivňuje produkci melaninu, ale výraznějším způsobem – proto mají albíni bledé či červené oči, extrémně světlou pokožku a podobně.
Modré oči napoví
Rozložme si výše položenou otázku na dvě – slepota a hluchost. Pokud jde o nevidomost, pak vědci jednoznačně prokázali, že bílé kočky nemají žádnou dědičnou predispozici ke slepotě. V některých zemích či kulturách lze snad hovořit o mýtu či omylu sleposti proto, že mínění ovlivňuje častý výskyt modrých očí. Ty jsou u koček spíše v menšině, a tak pozorovatele lehko zaujmou. Tam, kde někteří vidí jen krásu, druzí spatřují domnívané sklony ke slepotě. Modré oči ale zrcadlí jen a pouze nedostatek melaninu a nic dalšího.
S hluchotou je to o poznání složitější. Zde musíme dát bohužel tradovaným informacím za pravdu: Podle stávajících výzkumů a statistik mají bílé kočky skutečně větší šanci výskytu poruchy sluchu. Na vině je zmiňovaný gen W. Jím potlačená produkce melaninu má totiž kromě pigmentace těla vliv i na činnost tzv. hlemýždě ve vnitřním uchu. Tento sluchový orgán totiž pro správné fungování musí na svém povrchu melanin obsahovat.
Zajímavé je, že z hlediska statistik v tomto případě oči jisté vodítko představují. Zrcadlí totiž právě produkci melaninu, a tak se ukazuje, že bílé kočky se dvěma modrýma očima mají asi 85procentní šanci, že se narodí hluché. Pokud má kočka heterochromii a modré je jen jedno oko, klesá pravděpodobnost hluchoty k 40 procentům. Navíc je hezky vidět spojení s ušima v tom, že se v takovém případě častěji vyskytuje porucha sluchu jen u jednoho ucha, obvykle na stejné straně hlavy, jako je modré oko.
Že máme opět co dělat s genetikou, a ne samotným zbarvením ukazuje také fakt, že kočičí albíni zvýšené sklony k hluchosti nemají. Stejně tak nejsou více ohrožení jedinci, kteří nejsou dokonale bílí. Srst různých černobílých, trojbarevných a mnoha dalších koček totiž vzniká složitější genetickou skladbou, jejíž bílá složka tvoří jen část a vliv genu W je tak potlačena.
Dodejme závěrem, že samo postižení sluchu nemusí být vůbec příčinou špatné kvality života. Bílá kočka se s touto vadou už rodí a od malička se proto učí přizpůsobovat svým schopnostem. Takový mazlíček mívá rozvinutější ostatní smysly a jediné, co potřebuje, je chápavý a milující chovatel, který ví, jak k němu specificky přistupovat.
Není při tom potřeba tak moc – kupříkladu se naučit upozorňovat na sebe dupnutím místo volání (kočka skvěle vnímá vibrace), přistupovat do zorného pole tak, abychom zvíře neděsili a společné hry postavit na zraku, hmatu a podobně. Člověk pak může zjistit, že hluchá, sněhobílá kráska je díky svému postižení výrazně kontaktnější a mazlivější, protože dotyky jsou její formou komunikace. A že navzdory všemu se pořád umí cítit v přítomnosti svého lidského přítele šťastná.
Vstoupit do diskuze (0)