Tempo psího trávícího traktu může představovat otázku trochu nevábnou a nevoňavou, při chovu psa ale důležitou a každodenní. Obecně platí, že zdraví, dospělí psi vykonávají velkou potřebu nejčastěji zhruba hodinu po jídle. Pokud je to ale potřeba, dovedou – stejně jako lidé – potřebu zadržet na mnohem delší dobu. Udává se, že i 12 hodin času. Pokud se zdržíme po cestě domů a promeškáváme obvyklý čas venčení, pak to ještě neznamená, že pes nevydrží. Je ale důležité podtrhnout, že to, že mazlíček může něco vydržet, ještě neznamená, že to udělá. Nepříjemné pocity zvířete totiž nejsou nepodobné těm, které zažívá člověk marně hledající toaletu.

Je důležité se na věc podívat psíma očima. Může být skvěle vycvičený, že potřeba se vykonává jen venku, přesto nemusí vydržet. Člověk si v podobné situaci dovede představit, že nejbližší toalety a úleva jsou blízko. Pes ale nechápe, co se děje, neví, že jsme se někdy zdrželi a nemůže tušit, zda se vrátíme za hodinu nebo za pět minut.

Minimálně každých osm hodin

Důležité jsou také individuální rozdíly mezi jedinci. Někteří psi potřebují venčení víckrát denně, řada z nich vykonává velkou potřebu jen jednou za 24 hodin. Doporučuje se ale poskytnout psovi možnost vyvenčit se minimálně jednou za 8 až 10 hodin. Tělesné pochody totiž mohou mít měnící se tempo a rychlost. Zkušení chovatelé navíc vědí, že štěňata a psí senioři nemají takovou výdrž jako dospělí.

Obzvlášť štěňata nemají ani výdrž ani návyky. Zjednodušující poučka pak říká, že počet měsíců věku u nich odpovídá počtu hodin, jak dlouho vydrží čekat na vyvenčení. Při správné péči bychom je ovšem neměli nechávat samotné tak dlouho, aby došlo k nehodě. Malí pejsci se musí venčit velmi často, aby tak u nich došlo k utvoření správné asociace, že místo k vykonávání potřeby je venku.

Existuje řada chorob a poruch, které narušují schopnost psa kontrolovat své vylučování. Průjmy doprovázejí celou řadu parazitických i bakteriálních infekcí, alergií i náhlých změn jídelníčku. Některé chronické choroby střev pak ovlivňují zažívání dlouhodobě, což bývá častý problém u starých jedinců.

Je potřeba vědět, že nemožnost vykonat potřebu může vést u psa ke stresu a úzkostem. Zvíře je perfektně naučené, že „musí jít“ venku, nemá ale možnost. Když už pak nemohou stolici udržet, je to pro řadu z nich frustrující a bez přehánění psychicky náročné. Pokud už tedy dojde k nehodě u jinak bezproblémového psa, měli bychom mít jasno o příčině.

V žádném případě se ale nesmíme na mazlíčka obořit s hněvem či výčitkami. To by jen podtrhlo už tak stresující situaci a mohlo to narušit důvěru zvířete k jeho člověku.