Odborně se tento stav nazývá hypomyelinace a jde o syndrom, který postihuje centrální i periferní nervovou soustavu celého těla. Jméno mu dal lipoprotein myelin, což je v podstatě tuková ochranná izolace nervů. Pokud je ovšem tato vrstva příliš velká – což se stává právě při hypomyelinaci – může laicky řečeno docházet ke ztrátám elektrických impulzů v nervech. Tím dochází k rozličným poruchám na úrovni svalových reakcí na vzruchy.

Pokud se pes narodí s tímto syndromem, tak už během prvních dvou dnů života začne vykazovat první příznaky v podobě křečí či záchvatů. Kromě třesení se může mít malé zvíře problémy s chůzí, rovnováhou a koordinací. Štěně jako by se snažilo kráčet hodně zeširoka při marném hledání rovnováhy. Chvění se stává výraznějším ve chvílích vzrušení, zesiluje také u jídla. Při odpočinku se ale daří svaly uklidnit. Stejně tak nemá syndrom vliv na mentální stav zvířete.

Dědičná porucha

Hypomyelinace je dědičná porucha, kvůli genetické zátěži k ní proto mají některá plemena výraznějšího předpoklady. Nejčastěji se tento stav objevuje u špringršpanělů, australských teriérů, výmarských ohařů, zlatých retrívrů, dalmantinů, čau-čaů, vizslů, samojedů či bernských salašnických psů. Jak je vidět, mezi náchylné psy patří i některá velmi oblíbená plemena, ačkoliv zcela v bezpečí nejsou žádná z nich. Také se zdá, že statisticky jsou samci náchylnější než feny.

Existují i různé varianty, kupříkladu u zlatých retrívrů bývá zasažen spíše periferní nervový systém, což vede ke všem možným symptomům, kromě ikonického třesu. Také se u nich hypomyelinace projevuje později, až po pátém týdnu života. Štěňata špringršpaněla zase následky syndromu trpí asi nejhůře, neboť je u tohoto plemene trochu jiný mechanismus genetického přenosu. Zatímco feny mívají jen velmi mírné následky, samčí mláďata syndrom obvykle do šesti měsíců života zabije (případně bývá třes tak silný a bolestivý, že majitel přistoupí k uspání psa).

Diagnóza hypomyelinace většinou probíhá vyloučením ostatních možných problémů. U opravdu malých pejsků může nastat komplikace v tom, že dlouho není jisté, co je už symptom a co běžný projev štěněte. Nejistá chůze, ztráty rovnováhy, to není u psích mláďat zrovna neobvyklé – teprve zhoršující se třas napoví, že není vše v pořádku. Možných příčin třesu je ale celá řada – od nerovnováhy metabolismu, přes otravy až po mozkové nádory či neurologická zranění. Diagnóza vylučovací metodou je ale nutná, neboť jediná přímá možnost, jak nemoc určit pozorováním, by bylo při zkoumání vzorku míchy mrtvého psa.

Léčba neexistuje, musí z toho vyrůst

Na hypomyelinaci neexistuje žádná opravdová léčba. Naštěstí jsou ale v tomto směru statistiky poměrně příznivé, drtivá většina zasažených psů se s dospíváním a zráním nervové soustavy dostane do stavu, kdy je nemoc příliš neovlivňuje. V podstatě jde říci, že poruchy myelinu už nemají u větších psů takovou sílu, aby třásly celým psem. Štěňata s mírnější formou se tak mohou vzpamatovat kolem 4. měsíce života, u drtivé většiny ostatních k tomu dochází mezi 1. a 1,5. rokem.

Zcela bez následků syndrom není, jistý svalový třas se objevuje po celý život. Už ale nemá na kvalitu žití zásadnější význam. Přesné statistiky nejsou k dispozici, je ale potřeba říci, že psů s výrazně ovlivněným, či předčasně zkráceným životem je naprosté minimum – číslo to ale není nulové.

Závěrem dodejme, že zodpovědný chovatel by také neměl psovi s touto diagnózou umožnit se rozmnožovat. Syndrom je dědičná záležitost, a to že některý jedinec měl jen mírný průběh, neznamená, že jeho potomstvo nemůže štěněcím třasem velmi závažně trpět.