Autoři práce odkazují na studie týkající se lidského zdraví, které přinesly podobné závěry. Pokud budeme brát v potaz čistě chůzi jako takovou – tedy neovlivněnou například nemocemi kloubů – tak její zpomalování u starších lidí souvisí podle některých vědců s klesajícími kognitivními schopnostmi. Badatelský tým z univerzity v Severní Karolině v USA se proto rozhodl zjistit, zda podobný princip platí i u psů. 

Pro výzkum použili badatelé skupinu 49 psích seniorů, které porovnávali s kontrolní skupinou 46 psů na vrcholu dospělosti. Základní metodou pak bylo měření rychlosti chůze. U starých psů navíc vědci provedli kognitivní testy založené na pracích věnovaných zkoumání zvířecí psychiky – bylo totiž nutné vyhodnotit, jak jsou na tom čtyřnozí senioři duševně. Vše navíc doplnil standardizovaný dotazník CADES pro chovatele, který se používá u řady studií posuzujících chování zvířat. 

Individuální rychlost chůze byla měřena nejprve při procházce s pětimetrovým vodítkem, následně bez něj s pomocí pamlsku. Problém u objektivního vyhodnocení chůze je, že pes může přizpůsobovat svou přirozenou rychlost člověku, proto se hledaly různé scénáře, které se pak porovnávaly. Vědci brali v potaz i rozdíly mezi plemeny a délkou končetin, trochu překvapivě ale mimoděk zjistili, že zatímco na vodítku je rozdíl mezi chůzí velkých a malých psů velmi patrný, bez vodítka se rozdíly snižují až minimalizují. 

Co se týče věku, pak bylo jednoznačné, že psí senioři byli pomalejší než jejich souputníci na vrcholu sil. Velikost plemene při tomto „statistickém zpomalování“ roli nehrála. Odpovídá to výzkumům známým i od lidí a jiných savců – po většinu dospělého života si držíme víceméně stabilní přirozenou rychlost chůze. V posledních 25 procentech statisticky průměrné délky života ale začneme zpomalovat, a to i tehdy, pokud netrpíme nemocemi kloubů či svalů.  

Unavený mozek

Psi to mají zjevně stejně, důležité jsou ale rozdíly v míře takového zpomalování. Autoři nové studie totiž díky porovnání s vyhodnocením kognitivních schopností prokázali, že existuje pravděpodobná korelace mezi snižováním pohyblivosti a chřadnoucími duševními schopnostmi. Znovu zopakujme – pokud se dostaví například artróza (ve studované skupině psích seniorů přítomná nebyla), pak je samozřejmě zpomalování pohybu záležitostí nemocí a bolesti.  

Snižování rychlosti přirozené „zdravé“ chůze je ale nejspíše dáno tím, že mozek začíná být takříkajíc unavený. Chůze je totiž poměrně složitý, biodynamický proces, při kterém nervová centra vyhodnocují rovnováhu, smyslové vjemy, koordinaci motoriky a podobně. Když mozkové funkce začínají slábnout, stává se i chůze méně dynamickou. Při správném měření proto může být podle vědců znatelné a poměrně náhlé zpomalování psa chápáno jako příznak počátku rozvoje stařecké demence.  

Autoři práce popisují svou metodu velmi podrobně tak, aby byla snadno replikovatelná. Doufají totiž, že by mohli veterinářům poskytnout další metodu testování, jak správně vyhodnotit, že psí senior potřebuje zvláštní péči. Slábnoucí kognitivní funkce totiž neznamenají, že psí mazlíček stojí na prahu smrti – tak jako se mluví o kvalitní stáří u lidí, lze ho dosáhnout i u psů. Je ale nutné včas odhalit jejich změněné potřeby a péči o ně podle toho přizpůsobit.