Na výzkumu se podíleli odborníci z Univerzity v Uppsale spolu se Švédskou zemědělskou univerzitou. Na tomto poli přitom pracují už více než deset let, a to i díky spolupráci s kolegy ze Švýcarska, Velké Británie či Spojených států. Klíčem ke všemu je tzv. sekvenování genů, které se jako dostupná vědecká metoda začalo používat šířeji po roce 2000. Mohlo by se zdát, že pro pochopení lidského organismu je potřeba pracovat například s lidoopy, skvělým vzorovým druhem pro čtení v genech jsou pro nás ve skutečnosti naši nejlepší přátelé – psi. Závěry zjištěné studiem psího DNA lze totiž na poli medicíny často aplikovat i na člověka. 

To je příklad nové studie, která se navíc zaměřuje na chorobu, kterou určitým úhlem pohledu můžeme vnímat jako civilizační. Lidé a psi sdílejí společné životní prostředí po desítky tisíc let. Působí na nás stejné faktory ovlivňující zdraví, jsme vystaveni stejným tlakům mikrobů, znečištění a podobně. Atopická dermatitida (čili atopický ekzém) je pak projevem choroby imunitního systému, která trápí psy stejně jako lidi. Studie genetiky psích chorob – což umožňuje prostý vzorek krve – pak přispívá k jejich pochopení i v lidské medicíně. 

Stejná genetická podstata

Symptomy atopického ekzému jsou ostatně u nás i u psů obdobné, stejně jako reakce imunitního systému. Vědce atopický ekzém zajímá také proto, že je ovlivněn jak zmiňovanými environmentálními podmínkami, tak proto, že má zároveň už dříve popsané výrazný genetický základ. Jde tedy o chorobu, ke které je náchylnost částečně vrozená a dědičná. Jelikož se v poslední době objevují nové, přesnější metody čtení genomu, bylo navíc možné pátrat po genetických příčinách této dermatitidy přesněji než kdy dříve.  

Právě kvůli dědičnosti se vědci zaměřili na konkrétní plemeno – na labradory. Při tom se ukázalo, že některé oblasti genomu popsané jako rizikové se překrývají s těmi lidskými. Asi nejpřekvapivější byla výrazná shoda v oblasti genu proteinu filaggrin. Ten je totiž asi nejvýraznějším nositelem rizika vzniku atopického ekzému u člověka. Ukázalo se tedy, že psí a lidská dermatitida má skutečně tu stejnou genetickou podstatu, jakkoliv se naše organismy liší. 

Lepší pochopení nemocí pomocí těchto studií zlepšuje také možnosti terapií – a opět je řeč jak o lidech, tak o psech. U psů je navíc zajímavé sledovat, jak se nositelé vyššího rizika některých chorob mimoděk přenáší napříč populací. Budoucím šlechtitelům psích plemen může pomoci, pokud budou vědět, že snaha o rozvoj nějaké kýžené dědičné vlastnosti zároveň může zvyšovat riziko přenosu a rozšíření některých vrozených chorob či vad.