Čeleď činčily se řadí mezi hlodavce a dnes ji tvoří jen dva druhy – činčila vlnatá a činčila krátkoocasá. Pocházejí z jihoamerických And, původně obývaly široký pás od Chile až po Peru, dnes jsou ale jejich přirozená teritoria omezená a činčily patří v přírodě mezi silně ohrožené druhy. To je tak trochu paradox, protože světově je jejich populace poměrně početná, což je ovšem dáno tím, že většina jedinců žije na kožešinových farmách, případně v menší míře jako mazlíčci.

Ano, činčily mají tu smůlu, že je evoluce vybavila hustým, kvalitním kožíškem. Proto je již staří Inkové pro jejich srst lovili, skutečný kolaps populace ale začíná od 18. století. Tehdy začal růst zájem osadníků i Evropanů o činčilí kožichy.

Až ve 20. století se jejich chov začal z velké části pokrývat odchovem v zajetí, divoká zvířata se ale doposud stabilizovat nepodařilo. Sice už v přírodě nehrozí akutní vymření (před tím se varovalo už v roce 1914), ale míra ohrožení je stále vysoká. Zákon na jejich ochranu v Chile platí už od roku 1929, ale po dlouhá desetiletí nebyl pořádně vymáhán.

Tak trochu králík, tak trochu myška

Činčily jsou vzhledem trochu podobné menším králíkům a i jejich životní styl je podobný. Obývají nory či pukliny ve skalách a organizují se do kolonií (používá se termín „stáda“) o 14–100 jedincích. Živí se listy rostlin, ovocem, semeny, ale i malým hmyzem.

Překvapivě dobře skáčou, do vzdálenosti takřka dvou metrů, a jelikož jsou přirozenou kořistí velkého množství predátorů, umí se i bránit. Ne však obvykle kousáním, ale vypouštěním moči, případně pomocí hustého kožichu, kdy predátor musí pořádně chytit, aby mu v drápech či čelistech nezůstaly jen chlupy.

Rod činčil se dělí na dva základní druhy: činčila krátkoocasá a činčila vlnatá. Krátkoocasá se vyznačuje ocasem podobným zaječímu, má však krátké uši a poměrně zavalité tělo. Měří 28–50 cm a váží 1,1–1,4 kg. V přírodě jsou trochu početnější, než činčily vlnaté, i tak ale jde o kriticky ohrožená zvířata.

Jsou to velmi roztomilá zvířátka | zdroj: Pixabay

Činčila vlnatá byla v přírodě považována za vyhubenou, před lety se ale podařilo dvě uzavřené populace v Chile objevit. Je o něco menší, než činčila krátkoocasá – měří do 26 cm a váží kolem 0,5 kg. Jestliže jsme řekli, že činčila krátkoocasá má ocásek podobný králičí, pak ta vlnatá má takřka králičí uši.

Její zakroucený ocas je ale dlouhý takřka jako celé tělo. Rozdíl je také v tom, že činčila krátkoocasá žije vysoko v horách (3500-4500 m. n. m.), činčila vlnatá spíše v nižších polohách And kolem 1000 m. n. m. Nejtypičtějším znakem činčil je jejich šedě zbarvený kožich. Pro srovnání hustoty vlasu se uvádí, že zatímco člověku vyrůstá z jednoho folikulu jeden vlas, u činčil je to až padesát chlupů.

Kožešinové farmy

Největší procento činčil žije na kožešinových farmách a vzhledem k obvyklým podmínkám tam musíme říci: bohužel. Paradoxně ale nebýt farem, patrně by zvířata už vymřela. Na druhou stranu, v přírodě se populace zhroutila jen kvůli honbě za kožich – dostáváme se do začarovaného kruhu.

Činčily jsou de facto polodomestikované, jejich populace chovaná v zajetí se ještě neliší od původních divokých zvířat, nejde tedy o pravá zvířata domácí. S každou další generací se ale domestikace prohlubuje a podtrhuje ji i to, že jsou stále oblíbenějšími mazlíčky.

I vzhledově jde o velmi půvabného mazlíčka | zdroj: Pixabay

Činčily nejčastěji chované jako mazlíčci vycházejí z činčily vlnaté, jsou ale částečně prokřížené i s krátkoocasým druhem. Jejich rysy jsou ale přeci jen typické pro vlnaté: dlouhé uši, dlouhý ocásek, relativně hubenější tělo než dlouhoocasé, výrazné oči.

Jako mazlíčci už mají mnoho barevných mutací, kromě standardní šedé tak můžeme potkat i béžovou, černou se světlými boky, bílou a celou řadu dalších odstínů. Jsou to trochu náročnější mazlíčci pro zkušenější chovatele, hlavně proto, že se poměrně snadno dostávají do stresu, který se jim projevuje na zdraví. Pokud si přece jen rozhodnete si činčilu pořídit, povíme si příště o tom, jak jim zařídit bydlení.