Badatelům se podařilo identifikovat „hlas“ u celkem 53 různých zvířecích druhů, které byly doposud považovány za němé. Chovatele plazů by mohlo zaujmout, že pět desítek z nich byly různé želvy, zkoumány byly ale i známé (a mimořádně vzácné) hatérie novozélandské, podivný beznohý obojživelník červorovec zploštělý či archaická ryba bahník americký.

Všechny zkoumané druhy měly doposud skrytou schopnost vytvářet různě široký akustický repertoár o řadě tónu. Ne vždy je jasné, zda podobný zvuk slouží ke komunikaci, sama schopnost jej produkovat je ale důležitá. Jádrem studie totiž bylo poznání, jak se schopnost komunikovat pomocí zvuku rozšířila ve zvířecí říši, výzkumu se tedy účastnila řada paleobiologů. Vedle želv tak byly ostatní zkoumané druhy z těch, které často nesou přízvisko „žijící fosílie“. Samy želvy jsou ale evolučně velmi staré, právě vysoký počet identifikovaných druhů s hlasovými schopnostmi pak naznačuje, že by tato vlastnost mohla být k nalezení u všech zástupců tohoto řádu.

Poznatky týkající se evoluční historie hlasu byly ještě prohloubeny díky spojení nových dat od želv se starší analýzou asi 1800 druhů obratlovců s plícemi. Badatelé uvádějí, že prokázali společný původ schopnosti vytvářet zvuky u všech tvorů, kteří mají dostatečně silnou páteř, aby dokázali vtahovat a vydechovat vzduch.

Nejsou skutečně němí

Vědci také upozorňují, že obojživelníkům a plazům se na tomto poli doposud věnovala menší pozornost. To, že ale nebylo k dispozici tolik informací o tvorbě zvuku u těchto druhů, ještě neznamená, že jsou skutečně němí. Naopak, studium doposud opomíjených živočichů může přinášet nečekané poznatky. Badatelé se v nové studii zaměřili na 106 takových druhů, úspěch slavili u přesné poloviny z nich. To je výrazná změna statistik historie vývoje hlasu, minimálně u plazů.

Současná nejvlivnější teorie říká, že schopnost akustické komunikace se v průběhu času objevila ve stromu života opakovaně nezávisle na sobě. Vychází se přitom z poměrně velké pestrosti možných podob sluchového ústrojí zvířat, ostatně například mezi savci a ptáky je poměrně velký rozdíl ve stavbě hlasových orgánů. Nové analýzy ale naznačují, že tato teorie nemusí být pravdivá. Autoři citované studie se naopak kloní k tomu, že hlas má společný evoluční původ.

Pro chovatele z těchto poznatků ale mimoděk vyplývá jedna pozoruhodná skutečnost: ač se třeba věnují zdánlivě němým druhům – typicky tolikrát zmiňovaným želvám – možná jejich mazlíčci ve skutečnosti celou dobu schopnost komunikovat zvukem skrývají. Postupem času u nich ztratila význam, stala se podružnou nebo je důležitá, ale lidé si jí doposud nevšímali. Pravěké „dějiny hlasu“ ale podle všeho i ti tiší sdílejí s těmi nejhlasitějšími tvory.