Způsob stavění hnízd může leccos napovědět o fungování mozku a paměti u ptáků. Samotné pnutí hnízdit je dané pudově, stejně jako základní koncept toho, co je to hnízdo a jak má vypadat. Laicky řečeno: pták staví i bez promyšleného projektu. Vědci zabývající se chováním zvířat si ovšem kladou otázku, jak velkým vkladem do ptačí techniky je vtištěná genetická paměť a co je naopak dáno zkušenostmi a učením.

Skupina badatelů z kanadské Albertské univerzity se chováním zvířat zabývá dlouhodobě. Jejich nový výzkum spočíval ve sledování toho, jakým způsobem probíhá výběr materiálu hnízda u zebřiček. Ukázalo se při tom, že roli hrály předchozí zkušenosti. Část kontrolní skupiny byla složená z párů, které hnízdily už dříve (šlo o univerzitní „laboratorní“ chovy) a při tom měly k dispozici často používaná kokosová vlákna. Druhou polovinu tvořili ptáci, kteří zatím mladé nevyvedli. Badatelé dali zvířatům k dispozici dva druhy materiálu: kokosová vlákna a dříve nepoužívané bílé nitě.

Ty zebřičky, které už v minulosti úspěšně hnízdily, si pro stavbu nových hnízd vybraly výhradně jim známá kokosová vlákna. Nezkušené „prvorodičky“ ale stavěly hnízda z materiálů smíchaných rovným dílem. Nezdráhaly se tedy použít ani bílé nitě, neboť ty jim byly stejně neznámé jako kokosová vlákna. Studie zároveň ukázala, že zkušeným ptákům trvalo postavit hnízdo mnohem kratší dobu než nováčkům.

Ověřená jistota

Zebřičky se poučily ze svých dřívějších zkušeností a držely se jich. Zkušení ptáci nemohli vědět, zda bílé nitě nejsou vhodnější materiál. Protože už ale měli pozitivní zkušenost s materiálem jiným, přidrželi se u něj – tedy kladně ověřená jistota převážila. Takový výsledek vědecké studie se může zdát banální: selský rozum nám říká, že je přirozené se ze svých zkušeností učit. Tak jednoduché to ale není.

Stavby hnízd patří co do vědeckého bádání k poměrně úzkoprofilové, nijak zásadně zkoumané problematice. Přitom ale o ptačím mozku a jeho fungování říkají mnohé. Donedávna se mělo za to, že techniky jsou takřka výhradně „naprogramované“. Můžeme například obdivovat komplikovaná hnízda snovačů či velké stavby čápů – do určité míry ale máme pořád co dělat se stejným plánem. Ptáky nikdo neučil, jak má hnízdo vypadat. Říká jim to jejich genetická paměť.

Rostoucí počet studií ale ukazuje, že samostatné učení s tím má také co dělat. Významně totiž genetickou paměť doplňuje. Ptáci dokáží zúročit své zkušenosti a pracovat se svými znalostmi. Příklad zebřiček je přitom důležitý i proto, že jde o drobné ptáčky, kteří třeba oproti papouškům nebo krkavcovitým nevynikají dramatickými kognitivními schopnostmi. Přesto si po poměrně dlouhé době mezi hnízděními (vzhledem k celkové délce jejich života) pamatují, s čím posledně měly dobrou zkušenost.

Tato drobná studie tak zapadá do řady dalších výzkumů, které nám připomínají, že ani drobné tvory nemůžeme co do jejich vnímání podceňovat. Chovatelé zebřiček si tak mohou pamatovat, až zase budou své přátele v kleci obdivovat, že za malou hlavičkou se skrývá víc rozumu, než se na první pohled zdá.