Tématu se věnuje studie mezinárodního týmu archeologů a dalších badatelů pod vedením paleogenetika Laurenta Frantze z Univerzity Ludvíka Maxmiliána v Mnichově publikovaná v magazínu Proceeding of the National Academy of Sciences. 

Základem bylo komplexní zmapování genomu 49 psů ze Sibiře, jejichž stáří se pohybovalo mezi 60 a 11 000 lety. Čtyři z těchto jedinců pocházeli ze psího pohřebiště ze sibiřské lokality Ust-Polui na poloostrovu Jamal, kde bylo před 2000 lety postupně během předpokládaných rituálů pohřbeno víc než 100 psů.

Na této lokalitě je podstatné, že se zde našla řada artefaktů, které musely být vyrobeny v dalekých zemích, například v Černomoří či na Blízkém východě. Ust-Polui bylo zjevně zaměřené na dálkový obchod, který před 2000 lety v oblasti kvetl. Archeologové přitom vědí z jiných nalezišť, že v této době také pravděpodobně docházelo k výrazným společenským i technologickým změnám, což ovlivňovalo celý způsob života. 

Odklon k pastevectví

Jedním z motorů těchto změn musel být právě dálkový obchod. Jak se to vlastně týká pejsků? Genetické analýzy totiž ukázaly, že psi mohli být jedním z artiklů, který po obchodních cestách putoval. Zatímco ve starších epochách je na genomu zkoumaných psů vidět, že se vyvíjeli víceméně v izolaci, u těch mladších 2000 let je patrná změna. Výrazně u nich přibývá podílu „cizích“ genů, které překrývají starší, dlouho izolovaný genetický vývoj sibiřských psů. Řečeno jednodušeji: na Sibiř, konkrétně do oblasti poloostrova Jamal, museli ve větší míře přicházet zde nepůvodní psi. 

Vědci upozorňují na to, že kvalitní psi museli být cenným zbožím, které stálo za to transportovat na sibiřské trhy. Ty uměly nabídnout jižním krajům kožešiny, jantar a další drahé zboží, za které očekávaly náležitou výměnu. Psi měli v pasteveckých společenstvích potenciál být dobrou komoditou.

Výzkum také prokázal, že lidský genom se v té samé době neproměňoval. Padá tím možnost, že by se změny ve psí populaci mohly týkat migrace lidských kmenů. Poptávka po jiných typech psů ostatně odpovídala právě společenských změnám v této části Sibiře. Zatímco stará plemena pravděpodobně sloužila jako psi tažní, postupné změny společnosti vedly k přeorientování se z lovu na pastevectví. A právě pastevectví si žádalo takové čtyřnohé společníky, jakých se na Sibiři nedostávalo. 

Samojedi vs. husky

Na základě původního „genetického substrátu“ tak díky impulsům zvenčí začala vznikat plemena nová. Autoři práce mají za to, že to byl základ rodových linií, které sahají až k dnešním sibiřským psům. Za konkrétní příklad si zvolili plemeno samojeda. Ti se podle genetických zkoumání od středověku příliš nezměnili a takřka se nekřížili s jinými psy. Zachovávají tedy v sobě informace o podobě starších plemen před moderní šlechtitelskou dobou. Jejich genetický profil pak odpovídá výše řečeným teoriím o spojení původních sibiřských psů s nově dováženými pasteveckými. Na okraj k tomu autoři studie dodávají, že druhou větví tohoto vývoje je pes husky – ten je vyústěním nezměněného vývoje pracovních tažných psů Sibiře. 

Publikovaná studie ukazuje, že ani současná plemena navzdory svým výrazným změnám nevisí historicky ve vzduchoprázdnu. Jsou součástí dlouhého vývoje, který zrcadlí pradávné přátelství člověka a jeho nejlepšího přítele psa. Tak jako se proměňovaly lidské civilizace, měnili se i jejich psi – a ti sibiřští jsou toho skvělým příkladem.