Je pravda, že odborníci na psí chování upozorňují, že vliv plemene na povahu psa nesmíme přeceňovat. Je to trochu problém zvaný „sebenaplňující proroctví“ – nečekáme od ostrého hlídacího plemene, že to bude dobrosrdečný mazlíček, a podle toho k němu i přistupujeme. Přitom to hlavní na psí povaze určuje spíše výchova a dobré či špatné životní zkušenosti, případně individuální vlohy jedince.

Na druhou stranu ale přeci jen něco jako základní charakteristika plemen existuje, neboť i sklony k jistému chování mohou být dědičné. Některá plemena tak charakterizujeme spíše jako energické vtipálky, jiní jsou spíš pomalejší a klidní obři, v dalších vidíme hlídače tvrdé navenek k cizím a s měkkým srdcem pro vlastní rodinu.  

Největší genetické mapování psů

Že některé rysy chování mají skutečně základ v dědičné DNA, a tedy v plemeni zvířete, ukazuje nově publikovaný výzkum odborníků z amerického Národního institutu zdraví. Studie je pozoruhodná už svým rozsahem, jde doposud o největší genetické mapování zaměřené na psy. Vědci prozkoumali vzorky DNA od více než 4 000 jedinců z 200 plemen, to celé doplnili navíc o vyhodnocení dotazníků chovatelů dalších 50 000 psů. Vznikla tak možnost začít porovnávat popsané povahy psích mazlíčků s jejich genetickým profilem. 

Hledání stop chování přímo v genomu není nové, v minulosti se ale příliš nedařilo. Psí genetika je totiž poměrně složitá záležitost, neboť celá populace tohoto druhu má velkou a bohatou dynamiku dědičných vlastností – fyzických i psychických. To je dáno dlouhými desítkami tisíc let, kdy kráčí pes a člověk společnou cestou.

Snad žádný živočišný druh jsme tak nepřetvořili – skoro by se dalo říct přímo vytvořili – jako psa domácího. Šlechtili jsme je do mnoha různých podob za účelem rozvoje jejich vlastností. Prohlubovali jsme jejich schopnost lovit, hlídat, pást, pátrat, rozvíjeli šlechtěním jejich přátelský vztah k lidem. To všechno přivedlo nejen velkou pestrost psích plemen, ale také komplikovanost dědičných vlastnosti vepsaných do DNA. 

Vědci vycházeli už z té prosté skutečnosti, že chovatelské kluby a asociace dělí plemena do základních kategorií podle jejich určení a zaměření. Kladli si tedy otázku, zda by se takové základní kategorie, které se musí nutně promítnout i v povaze plemen, nedaly vystopovat geneticky. Základem se stalo kompletní přečtení genomu 4000 jedinců čistokrevných, míšených, polodivokých i několika divokých psovitých šelem.

Základní rodové linie

Nové výzkumy výrazně ovlivňují schopnosti počítačů, které v tomto případě umožnily třídit data na úrovni jednotlivých buněk, nikoliv organismů jako celku. Díky tomu badatelský tým skutečně získal „DNA mapu“ 10 základních genetických rodových linií, které prochází napříč psími plemeny a po tisíciletí ovlivňují dědičnost některých vlastností. 

Toto rozdělení se skutečně z větší části kryje s tradičními kategoriemi plemen. Jinými slovy, už na úrovni DNA je vidět, že je nějaký rozdíl například mezi psy považovanými za lovecká či stopovací plemena a pastýři, hlídači a podobně. Důležité je, že různá lovecká plemena, i blízce nepříbuzná, v této mapě spadala do stejné genetické linie – tedy že mají společnou nějakou sadu genů ovlivňujících jejich chování (nikoliv vzhled a vzrůst, ten se mohl lišit). To všechno doplnily zmiňované dotazníky určené majitelům čistokrevných plemen, kteří se měli pokusit nějak zobecnit chování svých psů. Tak se podařilo pojmenovat konkrétní vlastnosti a spojit je s plemeny a jejich DNA profilem. 

Specifika pasteveckých plemen

Zvláštní pozornost vědců poutala plemena pastevecká, neboť v jejich případě je jistá dědičnost specifického chování dobře patrná. I border kolie, která nikdy neviděla živou ovci, bude mít pravděpodobně jisté pnutí shánět jiná zvířata do stád, případně projevovat základy chování pasteveckých psů. Dobrého pastýře pak samozřejmě dělá výcvik, který ale staví na vrozených základech. Právě pud nahánět do stád, spojený navíc se specifickým způsobem pohybu, který vám pomáhá „dav“ kontrolovat, je ale výborně definovatelným specifickým chováním.  

Při výzkumu se pak ukázalo, že pastevecká plemena mají specificky bohaté varianty genů podporujících kvalitu axonů – výběžků neuronů – díky čemuž pravděpodobně těmto psů snáze vznikají kvalitní nervová spojení při učení se. Bohatší měli pastevečtí psi také geny důležité pro rozvoj oblastí mozku spojených s vnímáním společenských vztahů (sociální kognice) a učením se odolávání strachu.

Autoři studie dále vysvětlují poměrně komplikovaný vztah mezi nervovými vzruchy, chováním a vytvářením axonových synapsí. Mimoděk upozorňují, že některá zjištění by potřebovala dále rozvinout. U ovčáckých psů se například zdá, že mají obzvláště vyvinutý gen EPHA5, který je u lidí spojován s poruchou pozornosti ADHD. Možná, že u psů je tento gen základem neutuchající energičnosti některých plemen. 

Po podobných vzorcích se pak dá pátrat i u jiných typických rysů chování dalších „kategorií“ psů. Vědci ostatně uvádí, že rozdíly v lidských povahách a dědičnost jistých základních rámců chování bude asi společná lidem i našim mazlíčkům. Význam výzkumu pak spočívá nejen v jeho rozsahu, ale protože je to po desítkách let vědeckých studií první, která drží tvrdá data ukazující genetickou podstatu psího chování. To je něco, od čeho se dá do budoucna odrazit k dříve nečekané šíři výzkumu psí psychiky.