Badatelé z univerzity v Helsinkách přímo ve své práci na jistý dluh vědecké obce upozorňují. Menší množství studií zkoumajících příčiny negativních kočičích projevů je nejspíše dán anatomickými rozdíly mezi oblíbenými mazlíčky. Laicky řečeno: agresivní kočka je problém pro chov, neohrožuje vás ale na životě tak jako pes. Navíc u pracovních psů se agresivní chování muselo odbourávat už před staletími.

V nově publikované studii vědci hledali, jaké faktory jsou spojeny s problematickým chováním koček, vedle agresivity jde například o bojácnost či sklony k obsesivnímu čištění srsti a podobně. Dotazníkovou formou získal badatelský tým univerzitních veterinářů odpověď na asi 120 otázek ke každé zkoumané kočce, což je forma, kterou už dříve s úspěchem používal při jiných výzkumech kočičí psychologie. Výsledkem pak byl jakýsi povahový či behaviorální profil zvířat.

Vědce přitom zajímaly hlavně takové věci jako jak kočka reaguje na cizince, zda cítí strach vůči neznámým zvukům a v jakých situacích projevuje nervozitu. Vyhodnocovala se i agresivita zvířat na škále od častého škrábání po útoky a kousání při snaze o mazlení či česání. Obsesivní poruchy chování zase sledovaly přehnané mytí se, vykousávání srsti a podobně. Díky detailně sledované „osobní historii“ zvířat se podařilo vystopovat spojení mezi těmito nežádoucími projevy chování a takřka 30 různými behaviorálními, biologickými i environmentálními faktory.

Hranice 12 týdnů

Mezi nejzajímavější zjištění patří například potvrzení důležitosti včasné socializace: přehnanou bojácnost, ze které pak plynuly i psychické poruchy a agresivita, totiž vykazovaly ve výrazně větší míře kočky, které před 12. týdnem života neměly možnost se seznámit s dospělými lidmi či dětmi, případně i takové, které se s nimi dostávaly do styku jen málo. Po 12. týdnu věku jako by se uzavíralo okno, které umožňuje kočkám si dobře zvyknout na lidskou přítomnost.

To je z kočičí výchovy známý fakt, tady se ale ukázalo, jak silně je tato absence socializace spojená s patologickými projevy chování. Některé špatně socializované kočky sice mohou nakonec k lidem najít cestu, přesto se celý život potýkají třeba s problémy s používáním toaletní bedýnky, s neochotou nechat na sebe šahat, o zmiňovaném strachu a agresivitě nemluvě.

Podobných závěrů obsahuje studie několik, opakovaně se ale ukazuje, že je snadné kočce špatným a necitlivým přístupem psychicky ublížit na celý život. Mazlíčci z domácností, kde se k nim přistupovalo od mala jako ke společníkům a přátelům – případně z těch, kde měli více koček – vychází statisticky jako mnohem klidnější a přístupnější. 

Studie slouží hlavně k otevření tématu k dalším výzkumům. Výhodou kočičí inteligence a složitosti je, že na ně lze aplikovat leccos z metodiky lidské psychologie. Výsledky také nelze číst tak, že nad kočkami z útulků, které prožily těžké dětství, bychom měli zlomit hůl. Pouze připomíná, že je při výchově mazlíčka umět se obrnit trpělivostí a pochopením pro jeho životní trable.

V podstatě tak jde říci, že agresivní kočky málokdy bývají „zlé“ ze své podstaty, ať už si uděláme jakoukoliv definici tohoto slova. Spíš se perou se svými strachy a vnitřními obtížemi, z čehož pak plyne odmítání lidí a jejich přítomnosti. Díky podobným výzkumům kočičí psychologie se ale dá hledat cesta a řešení i pro složitější případy.