Anglicky je toto zvíře nejvíc známé jako "fuegian dog", což zase souvisí se španělským "perro fueguino" – tedy doslova "ohňozemský pes" dle Ohňové země. Někdy se ale užívá i název yagánský pes, podle domorodého národa Yagánců, a my se čistě z jazykového hlediska přidržíme této varianty.
O Yagáncích se vědělo už od 16. století, odlehlá a nehostinná Ohňová země ale stála až do 19. století mimo pozornost Evropanů. Kulturní střet v moderní době bohužel domorodci nepřestáli a po sérii chorob dokonalo kolaps jejich populace zničení tradičního života po zabírání území pro stáda ovcí kolonistů.
Yagánského psa zmínili někteří cestovatelé poměrně brzy, podrobnější popisy ale pocházejí až z poloviny 19. století. Z nich vyplývá, že tito tvorové se opravdu vymykali standardům, na které jsme u jiných psích společníků zvyklí. Už jejich status domestikovaného zvířete je diskutabilní. Žili sice po boku Yagánců, nebyli ale vázáni na konkrétního pána či rodinu. Podle popisů cestovatelů chyběla yagánským psům základní psí vlastnost: věrnost ke svému člověku.
Nebyli ale zároveň divokým zvířetem. K lidem si chodili pro potravu a doprovázeli je při lovu na vydry. Evropané si všimli, že yagánští psi jsou poměrně agresivní a teritoriální a že sami domorodci se před nimi obvykle mají na pozoru. Například při lovu na vydry tak nechali psa skolit kořist, pak ho o ni ale museli připravit násilím.
Ošklivá psí deka
Jediná chvíle skutečné blízkosti a důvěry nastávala, když některé kmeny užívaly tyto psy jako zdroj tepla. Ohňová země je, svému jménu navzdory, velmi chladná a Yagánci (a jejich příbuzní Onawové) proto hledali různé možnosti, jak se na místní klima adaptovat. Tak asi vznikl zvyk brát psy do obydlí ve velkém počtu, aby tělesným teplem prostor vyhřáli.
Jeden evropský cestovatel si dokonce zapsal, že těmi nejklidnějšími jedinci obklopují Yagánci své děti, jako by to byly deky – a nezapomněl s despektem dodat, že k tomu jedinému jsou tihle tvorové užiteční.
Na Evropany zvyklé na šlechtěné, cvičené, psy, neudělali ti yagánští velký dojem. Kapitán jedné vědecké expedice si v roce 1883 zapsal, že jsou to "ošklivá stvoření, s dlouhou žlutohnědou srstí a ostrým čumákem, co vypadají jako lišky".
Yagánští psi vymizeli někdy na začátku 20. století a tak je k dispozici jen několik jejich vyobrazení, žádná fotografie a pár vycpaných exemplářů nevalné kvality. Představu o jejich vzhledu ale máme – skutečně připomínali lišky, argentinským farmářům pak trochu připomínali psa hřivnatého.
Jejich vzhled odkazuje na překvapivý původ. Moderní genetické testy z těch několika málo biologických vzorků totiž ukázaly, že yagánský pes není potomek psů, kteří přišli s lidmi z Asie během pravěké migrace. Obyvatelé Ohňové země se totiž v nehostinných podmínkách pokoušeli domestikovat místní psovitou šelmu zvanou česky buď pes horský, nebo liška patagonská.
Už z těchto dvou možných názvů druhu vidíme, že biologům tento tvor skutečně evropské lišky připomínal. Je to jeden z mála příkladů "psa" (ve smyslu psovitý lidský společník), který nevzešel z pravěké domestikace společného předka psa a vlka.
Jak jsme řekli, psi vymizeli někdy na začátku 20. století. V roce 1919 přišel k Yagáncům misionář Martin Gusinde (pocházel mimochodem ze slezské Vratislavi) a všiml si, že jejich psi, o kterých četl, jsou pryč. Dozvěděl se, že byli postupně vyhubeni kolonisty, protože ohrožovali lidi i skot.
Sami Yagánci prý uznávali, že "jejich" psi byli moc divocí a agresivní, ale nakolik to bylo věrohodné přiznání je věc druhá. Yagánští psi tak zůstávají zvláštním příkladem neúplné domestikace méně obvyklého druhu. Svým lidem možná nebyli tak věrní, jak jsme u psů zvyklí, ale symbolicky měli stejný osud – nepřežili změny dané kolonizací Ohňové země.
Vstoupit do diskuze (0)